Připoutanost k samádhi

• Je důležité vidět všechny sféry cyklické existence jako neuspokojivé
• Nebezpečí připevnění do hlubokých stavů koncentrace
• Pamatujte, že se vzdáváme dukkha, ne štěstí

Jsme na tomto verši zde:

Násilně zmítaný mezi vlnami znepokojivých postojů a karma;
Sužován hordami mořských příšer, třemi druhy utrpení;
Hledáme vaši inspiraci k rozvoji intenzivní touhy
Osvobodit se z tohoto monstrózního oceánu bezmezné a začarované existence.

To znamená vidět především první ze čtyř ušlechtilých pravd – pravdu dukkha – že vše v cyklické existenci je neuspokojivé.

Jedna věc, která je důležitá, když meditujeme o pravdě dukkha, je nejen vidět naši lidskou říši jako neuspokojivou, ale vidět říše bohů také jako neuspokojivé. Na naší úrovni si nyní můžeme myslet: „No, kdo se zdravým rozumem by se chtěl narodit v jedné z těch božských říší, protože se prostě zapleteš do všech svých připevnění—jestli je to bůh říše přání. Nebo jsi blažený ve svém samádhi, ale k čemu to je, když jsi bůh v podobě nebo beztvaré říši? Můžeme si myslet: "Proč se tam někdo vůbec chce narodit?" Ale málo si uvědomujeme, že je toho hodně připevnění k těm stavům bytí, a to připevnění vzniká zejména tehdy, když začínáme rozvíjet hlubokou koncentraci. Když je dosaženo klidu – vyrovnanost je šamatha neboli klidné přebývání –, když je dosaženo, může existovat tendence skutečně jen toužit po tom. blaho samádhi. A pokud to uděláme a zastavíme se tam a nebudeme mít plný odpor k celé cyklické existenci, pak nebudeme mít impuls k tomu, abychom si uvědomili prázdnotu, a tak nedosáhneme úplného osvobození. Místo toho se mysl dostane jako můra ke světlu, tak se do ní zaplete blaho samádhi, že tam zůstaneme, a pak to vytvoří to, čemu se říká neměnné (nebo neochvějné) karma která vytváří příčinu zrození v odpovídající úrovni absorpcí formy nebo beztvaré říše. A protože jedna z nečistot je připevnění protože vyšší říše – tyto úrovně hluboké koncentrace – pak to vyvstane a mysl zůstává v takovém stavu, v takovém druhu znovuzrození, dokud karma konce a pak kerplunk, opět dolů do nižších sfér. Takže je to velmi důležité ve vývoji odřeknutí, mít odřeknutí pro celou samsáru.

Je to také důležité, když o tom mluvíme odřeknutí, abychom si uvědomili, že se nevzdáváme štěstí. Vzdáváme se dukkha. Mnoho lidí to zmate a myslí si: „O buddhismu mluví odřeknutí, to znamená, že musím jen trpět. A skrze utrpení dosáhnu osvícení." To je to, co přináší tyto těžké asketické praktiky sebetrýznění, což je něco, co Buddha opravdu znechucený.

Musíme si pamatovat, že se vzdáváme nebo se vzdáváme dukkha, neuspokojivých zážitků a jejich příčin, šesti základních trápení a všech ostatních trápení. Účel, který to děláme, je proto, že chceme skutečné štěstí. Nevzdáváme se skutečného štěstí, i když chceme překonat dukkha neboli neuspokojivost změny, kterou my obyčejné bytosti nazýváme potěšením. Pamatujete si toho? To jedno utrpení kleslo a druhé je stále malé. Že to chceme vzdát, protože vidíme, že je to neuspokojivé. Ale to je jiná forma dukkha. Skutečné štěstí není něco, čeho se chceme vzdát.

Také při nácviku cesty je fajn mít radost, je fajn být šťastný. Není v tom nic zlého. To, čeho si chceme být vědomi, je připoutat se k tomuto štěstí, protože připevnění je to, co nás posere. Někdy můžeme být k něčemu stejně připoutáni, když to nemáme, jako když to máme. Můžeme se podívat, až budeme touha nějaký nový objekt popř touha vztah nebo tak něco, můžeme k němu být velmi připoutáni ještě předtím, než ho vůbec máme. Mít to není jediný způsob, jak být připoután. A podobně, nemít to není jediný způsob, jak být připoután. Mít štěstí je tedy fajn, ale chceme se jen vyvarovat toho, abychom v něm uvízli a spokojili se s obyčejným potěšením, které ho neškrtá, pokud jde o přinášení trvalého míru a štěstí.