Naši nejvyšší učitelé

• Nebezpečí nereálných očekávání
• Vnímající bytosti dělají to, co dělají vnímající bytosti
• Být si vědom našeho smyslu pro nárok, když jsme někomu prospěli
• Vidět ty, kteří nám ublížili, jako naše učitele

Když jsem někomu prospěl,
A v kterého jsem vložil velkou důvěru,
Velmi mě to bolí,
Budu cvičit vidět toho člověka jako svého nejvyššího učitele.

Jak se dostaneme do takových situací, kdy s někým počítáme a pak se to rozpadne?

Když o tom přemýšlím, co se děje? Když se podívám na vlastní zkušenost, jedna je taková, že mám opět nerealistická očekávání. Od někoho čekám něco, co jsem si u něj nikdy nepotvrdil, pak jsem zklamaný, když to nesplní. To je jedna věc, která by se mohla stát.

Druhá věc je, že jsem vyjádřil tato očekávání a mezi mnou a tím člověkem došlo k dohodě, kterou pak nesplnili. A pak se cítím zrazený a zraněný a tak dále. Zvláště pokud šlo o dohodu, kde byla velká citová angažovanost. Pokud je to obchodní dohoda, dobře, cítíte se trochu rozrušeni, ale dostanete se přes to. Ale když je tam citová angažovanost, mysleli jste si, že máte dohodu, a pak ten druhý podle ní nejedná, pak je to opravdu, ale opravdu bolestivé.

Myslel jsem na jednu příhodu, která se mi stala, když jsem s někým pracoval a dohodli jsme se, že uděláme to a to a další věc, a ten člověk byl zpočátku opravdu na palubě, a pak se rozhodli, že ve skutečnosti to neudělali. nechtěli být a to, co pro ně bylo opravdu důležité, bylo to, co dělali předtím. A říkal jsem si "ale ale ale..." Tam jsem přišel s výrazem: "Vnímající bytosti dělají to, co dělají vnímající bytosti." Jinými slovy, lidé mají dobré úmysly, mají zájem, slibují. Nemyslí nic špatného. A říkají, že něco udělají. Ale někdy si nejsou vědomi svých vlastních tendencí, svých vlastních zájmů nebo vlastních schopností. Takže slibují věci a po chvíli prostě řeknou: "Ne, já to nedělám." Z nějakého důvodu.

Tam, co za tím nacházím, je očekávání, že lidé dodrží slovo. Očekávání, že lidé jsou konzistentní. Očekávání, že lidé svůj názor nezmění. Nyní by bylo hezké očekávat, že lidé dodrží slovo. Ale je to reálné očekávání? Že lidé vždy dodrží svá slova? Ne. Protože se jejich myšlení mění. Věci se stávají. A chtějí to dělat jinak.

Je reálné od nich očekávat, že budou vždy ohleduplní ve svých závazcích a rozhodnutích a že si budou dobře vědomi svých vlastních schopností a schopností a všech těchto skrytých věcí o nás samých, o kterých ani nevíme, dokud to nepůjde? Je spravedlivé očekávat, že si lidé budou tak vědomi sebe sama, že když se zavazují, nezmění svůj názor, ale splní je? To také není praktické.

Vnímající bytosti jsou vnímající bytosti a dělají to, co dělají vnímající bytosti. Což znamená, že jejich mysl je zahlcena utrpením a karma. A neočekávat, že je ovlivní trápení a karma je opravdu nereálné.

Znamená to, že jdeme do druhého extrému a nikomu nevěříme? Protože všichni mají trápení a karmaa mohli by na nás změnit názor jako lusknutím prstu, obrat o desetník. (Myslím, že teď musí být přelom čtvrtletí, je tu inflace.) Ale očekávat, že se to nestane…. Ne, je opravdu mnohem rozumnější říci: „Ano, existuje tato dohoda, do určité míry věřím tomu, že osoba tuto dohodu dodrží, ale nebudu překvapena, když to neudělá, protože její mysl je postižený a karma dozrává.” Mít z mé strany trochu moudrosti a nenasadit laťku tak vysoko. Nastavte to takto: „Dobře, řekli, že to udělají, takže jim věřím. „Nechci žít život plný cynismu, nedůvěry a podezíravosti. Věřím jim, nejsem cynický. To očekávám. Ale nehodlám dávat všechna svá vejce do jednoho košíku a nechat mě házet, pokud se to tak nestane.“ Jednoduše proto, že jsem nějakou dobu žil a vy musíte svá očekávání přenastavit podle toho, čeho jsou lidé schopni. To nebo se stále zraňujete znovu a znovu a znovu, když vnímající bytosti dělají to, co dělají vnímající bytosti. Nejsou to buddhové. To je další věc.

Dalším bodem, který přidává, je pocit nároku. Proč se cítíme zraněni, když lidé zrazují naši důvěru? "Když někdo, komu jsem prospěl a do koho jsem vložil velkou důvěru." Často je tam tento pocit oprávnění. "Udělal jsem toho tolik." A myslím si, že rodiče to často cítí ke svým dětem. "Udělal jsem toho tolik. Tolik jsem toho dítěti obětoval a teď to dítě jen dělá… myslí na sebe.“ Jak pobuřující. "Jejich verze štěstí není taková, jakou je moje verze štěstí pro ně." Myslím, že by jim to mělo udělat radost. Myslí si, že by je to mělo dělat šťastnými. Co jsem udělal špatně? Proč je to dítě tak nevděčné?" To se velmi snadno stane. A to proto, že je tu tento pocit oprávnění. "Udělal jsem toho tolik." Ano, existovala praxe štědrosti, ale naše štědrost v tom byla trochu lepkavá. Byly tam nějaké šňůry. A ten druhý ty struny neměl. Ale určitě jsme je měli. Takže ten druhý ignoruje struny a my si říkáme: „Jak to, že jsi přerušil všechny struny? Myslel jsem, že to je to, co se stane. Jak se opovažuješ?" Uvědomit si v sobě, když k věcem připojujeme provázky. Když máme pocit nároku a je to jakýsi stín, který na toho druhého naneseme, že jsme to udělali, tak by raději…. To je další věc, která se děje s tímto veršem.

Pak je to celá otázka důvěry. Také jsem viděl, že velmi často dáváme lidem důvěru, kterou nemohou unést. Je to podobné, jako když máte dvouletého a dospělého, dospělému svěříte knihu zápasů, ale dvouletému nebudete věřit knihu zápasů. To je docela rozumné. ne? Neznamená to, že jste cynický, neznamená to, že jste podezřívaví. Znamená to, že jste si vědomi schopností obou stran. Ale někdy si tolik neuvědomujeme schopnosti někoho jiného. Nebo nafoukneme jejich schopnosti, protože jsme k nim tak připoutaní a tak moc chceme, aby vztah fungoval, že nevíme, kde doopravdy jsou a čeho jsou schopni. Opět to tak trochu souvisí s nereálnými očekáváními. Dává to někomu důvěru, kterou není schopen unést. A jejich neschopnost to snést máme velmi často přímo před nosem, ale my jsme jimi tak poblázněni, nebo tak pobláznění představou, jak se věci mají, že ignorujeme červené vlajky.

Ignorovali jste někdy červené vlajky, které tam vlály přímo před vašima očima? Sám jsem to viděl. A je to jako, je tam červená vlajka, ale mám toho člověka opravdu moc rád. Nechci, aby tam byla ta červená vlajka. Nebo je mám tak rád a náš vztah je tak blízký, že jim pomůžu, aby už ten problém neměli. Hrál jste někdy ve vztahu na záchranáře? "Máš tenhle problém, ale moc mi na tobě záleží a mám schopnost, pomůžu ti se změnit." Jdu tě zachránit."

Když si vezmete bódhisattva slib, je na tom něco lákavého. Pokud máte tendenci být záchranářem, bódhisattva ideální vás na takovou věc naladí. "Držím se svého bódhisattva slib. Jdu tě zachránit. Můžeš mi věřit. já jsem bódhisattva…“ A nevidět, co se skutečně děje. Myslím, že proto, když říkají, že bódhisattvové musí generovat supervědění, kde rozumíte schopnostem a zájmům lidí a znáte jejich karmické dispozice a víte, co dělali předtím a co může brzy uzrát. To je důvod, proč to potřebujete a proč potřebujete mysl bez připevnění. Abyste skutečně viděli: „Do jaké míry jsem schopen tohoto člověka pozitivně ovlivnit? Nehodlám je zachraňovat. Nemohu je zachránit. Ale i do jaké míry je mohu ovlivnit vzhledem k tomu, kde jsou, a ujistit se, že nemám ustrnulou mysl, která potřebuje, aby mě někdo potřeboval.“ Protože to je jiná věc, ne? Jsou tam nějaké lepivé body bódhisattva ideální pro ty z nás, kteří mají určité osobnosti. Osobnost zachránce. „Jsem tak laskavý, jsem tak velkorysý…. Něco pro mě uděláš. Ty mou lásku opětuješ." Cokoli to je. Je tak snadné, aby tyto věci vstoupily do hry. A pak to ten druhý neopětuje. Necítí to stejně. Nežádali nás, abychom je zachránili. Nebo chtěli, abychom je zachránili, a pak museli dělat práci, která byla příliš těžká na to, aby byla zachráněna, a tak se rozhodli, že nakonec nechtějí být zachráněni. Stalo se to někdy? Někomu pomáháte, on s tím chvíli souhlasí a pak najednou bum.

Mám tolik příběhů. [smích]

Tady jsem jen přemýšlel. Když jsem jel do Singapuru, byl tam jeden mladý muž, který měl nádor na mozku. Vlastně měl rakovinu mozku. A přišel za mnou kvůli pomoci. A napsal jsem svému učiteli. Mám pro něj cvičení. Nedělal by praktiky. Ale řekl jsem: „Chci to udělat osvobození zvířat (Žil jsem v té době v Singapuru), tak mě prosím vezmete, protože to chci dělat osvobození zvířat.“ Tohle byl jediný způsob, jak jsem ho k tomu mohl přimět. Šli jsme místy. Dostali jsme zvířata. Osvobodili jsme. Dal jsem mu modlitební knížku. Řekl modlitby. Tohle byl můj způsob, jak ho k tomu přimět. A když můj učitel konečně poslal praktiky, které by měl dělat, řekl ne. To nechtěl. A pak zemřel. Myslel jsem si, že Dharma pro něj znamenala víc, než ve skutečnosti znamenala. Moje nadsázka.

Je tu věc zastavit se a opravdu přemýšlet, v jakých oblastech mohu věřit různým lidem? Protože to není tak, že bychom museli věřit všem ve všech oblastech života. Když nastoupím do letadla, důvěřuji pilotovi, že letadlo bude řídit. V jiných věcech pilotovi nevěřím, protože toho chlapa neznám. Ale některým z vás možná věřím, protože vás znám, takže když budu něco potřebovat, přijdete a nabídnete pomoc. Ale nebudu věřit pilotovi, že když potřebuji pomoct, nechá to, co dělá, a pomůže mi. Je to věc všech různých druhů vztahů, které máme, a to, v jakých oblastech důvěřujeme různým lidem. Neznamená to, že někdo je nedostatečný nebo že vztah je nedostatečný, jen proto, že mu nemůžeme věřit v určitém plocha. Znamená to jen, že to tak je. To je jejich schopnost. Nebo takový vztah máme. Nemusíme na to dávat nic, jako: "Ten člověk je tak nedůvěryhodný." Jen jim věřím v této oblasti, ale ne v této oblasti. A všiml jsem si rudých vlajek a uznal jsem rudé vlajky a nebílím červené vlajky. Protože když vybílím červené vlajky, tak to nastavím.

Myslím, že když je zde řečeno, že když mi ten člověk velmi těžce ublíží, budu ho vnímat jako svého nejvyššího učitele. Něco nás učí. Co nás učí? Učí nás o našich myšlenkách na nárok. Učí nás o očekáváních, se kterými nesouhlasili. Učí nás být tak přísní v tom, co od někoho očekáváme, i když to slíbil, že neočekáváme, že se změní. Učí nás ignorovat červené vlajky. Učí nás o naší aroganci, když si myslí, že toho člověka známe tak dobře, že o něm dokážeme předpovědět všechno. Naše neschopnost vidět věci jasně. Pokud toho druhého považujeme za svého nejvyššího učitele, když se tyto situace stanou, pak místo toho, abychom se cítili tak zraněni a tak zrazeni, řekneme: „Děkuji, chci být bódhisattva. Učíš mě důležité věci, které potřebuji vědět, abych mohl být a bódhisattva. Tato obtížná situace je bódhisattva bootcamp. A vy jste můj seržant. A tím, že si tím projdu a uvidím své chyby, budu uvnitř silnější. Budu vynalézavější. zbavím se některých svých připevnění. A pak díky této situaci budu vlastně schopnější prospět lidem.“ Takže místo toho, abychom je obviňovali, plakali a cítili se ublíženě, říkali: „Zradil jsi mě,“ učíme se ze situace a díky ní vyjdeme silnější.

Publikum: Musím se přiznat, že po tolika letech tady mám tento problém. Dělám si neuvěřitelné domněnky o lidech, kteří tu byli jen chvíli. Dělám si domněnky. Nevysvětluji věci, které je třeba udělat. Nevidím je tam, kde jsou. Jen si myslím, že by měli být někde jinde. Takže neustále dávám našim mladým, našim nováčkům nebo hostům věci, o kterých ani nemají informace, nemají na to ani prostředky, protože předpokládám věci, které nejsou pravdivé. Takže čím déle jsem tady, vidím, že to dělám. Musím toho člověka skutečně potkat tam, kde je, spíše než tam, kde jsem já. A pak se stane to, že vidím, že mohu být mnohem bystřejší, mnohem pozornější, mnohem citlivější k schopnostem jiných lidí, než abych je všechny dával do této přikrývky: „No, tohle vím, a každý by to měl také vědět." Tady je to jen obrovská křivka učení. A lidé dělají maximum. Ale zjišťuji, že mé zklamání už pominulo, protože vidím lidi mnohem realističtěji než dřív.