Motivace a naše důstojnost

• Jak se zdravě chovat k institucím a autoritám
• Zachování vnitřního pocitu důstojnosti, který nezávisí na tom, jak se k nám ostatní chovají

White Tara Retreat 09: Motivace a naše důstojnost (download)

Chtěl jsem mluvit trochu víc o motivaci, protože včera večer, když jsme sledovali video nenásilné komunikace, Marshall Rosenberg vyprávěl příběh svého syna, který šel do nové školy. Zaměřil se na to, aby nedovolil institucím, aby vás buď potlačily a přiměly vás, abyste se tak nějak propadli, nebo nedovolili institucím, abyste se vzbouřili. Hodně jsem o tom přemýšlel, protože jsme vždy ve vztahu k institucím. Společnost je jedna velká instituce, že? Rodina je, centrum Dharmy je, pracoviště je, vězení je, škola je – všechny skupiny mají svá vlastní pravidla, abych tak řekl. Jsou to instituce tímto způsobem, ať už jsou právnickými osobami nebo ne.

Zášť ve vztahu k ostatním

Vždy musíme jednat s lidmi, kteří jsou na vedoucích pozicích v jakékoli skupině, které jsme náhodou členem. I když hrajete baseball, je tam kapitán týmu a trenér. Vždy jsme v takových vztazích. Často, když máme problémy s těmito druhy věcí, reagujeme velmi trhaně. Když v instituci narazíme na něco, co se nám nelíbí, autorita nám řekne něco, co se nám nelíbí, pak často uděláme jednu ze dvou věcí: buď kapitulujeme, nebo se vzbouříme.

Buď uděláme, stále jsme pod kontrolou. Když kapitulujeme, uchováváme si odpor vůči komukoli nebo čemukoli; když se bouříme, máme stejnou zášť, jen to předvádíme. Když se bouříme, myslíme si, že zastavujeme vliv, který na nás má instituce nebo autorita, když říkáme: „Ne, nemám tě rád, zmiz, nenávidím tě.“ Ale vlastně, proč se tak chováme? Je to proto, že má nad námi tak velkou moc! Ne nutně fyzická síla, ale duševní síla. Je to mentální síla, se kterou se musíme vypořádat.

Ne vždy se dokážeme vypořádat s vnější situací. Někdo vás může vyhodit z práce – má na to moc. Pokud jste ve vězení, někdo vám může nasadit pouta. Pokud jste v rodině, někdo vás může naplácat. Nemůžeme vždy ovládat fyzickou situaci, ale musíme se naučit pracovat s myslí. Ať už kapitulujeme ze strachu, nebo se vzbouříme hněv, naše mysl není svobodná. Dochází to ke stejnému bodu, ne? Je to smutné, protože někdy říkáme: "Ach, když kapituluji, pak mají sílu, když se vzbouřím, mám sílu já." Vlastně to tak vůbec není. Naše mysl je pod vlivem našeho špatného způsobu myšlení, ať už je to jakkoli.

Důkladně se podívejte na své zkušenosti

Co máme dělat, abychom se z toho dostali? Myslím, že tady musíme udělat opravdu hodně práce rozjímání. Podívejte se: „Jaké druhy problémů mám s institucemi, s úřady? Jaký je můj vzor trhání kolen? Proč se cítím tak ohrožený?" Ano, může docházet k fyzickým hrozbám, ale někdy fyzické hrozby nejsou ve skutečnosti problémem. Je to mentální způsob, jakým se cítím ohrožen. Nebo je to způsob, jakým psychicky reaguji na fyzické hrozby. Nebo možná ani neexistují žádné fyzické hrozby, ale moje mysl prostě nemá ráda, když mi někdo říká, co má dělat. K tomu se dobrovolně přihlásím! Kdokoliv jiný? Žil jsem s vámi všemi. Pojď!

Musíme se podívat na toto uchopení „já“; uchopení inherentně existujícího já, pohled na domýšlivost „já“. Když se podíváme na to, jak držíme to „já“ a jak jsme tak vyděšení, že to bude vymazáno tím, že někdo zvenčí něco udělá. Je to pravda? Bude to „já“ vymazáno? Za prvé, to inherentně existující „já“ neexistuje, aby bylo vymazáno! Je to jako bát se, že strašák zemře; nebylo to ani živé, aby zemřelo.

Pojďme opravdu trochu pátrat uvnitř a uvidíme, jak si můžeme zachovat svůj vnitřní pocit důstojnosti, který nezávisí na tom, jak se k nám ostatní lidé chovají. Jsme společensky podmíněni reagovat na to, jak se k nám ostatní lidé chovají, a získat pocit vlastní hodnoty podle toho, jak se k nám ostatní lidé chovají. Natolik, že jsme z toho věčně uvězněni. Jak můžeme mít svůj vlastní pocit vlastní hodnoty, vidět své dobré vlastnosti a zároveň uznávat své chyby a omezení, aniž bychom se spoléhali na to, že ostatní lidé říkají: „Uděláš to nebo ty,“ nebo co o nás lidé říkají? ?

Kam až půjdeme v samsáře, kde se nebudeme muset potýkat s lidmi, kteří říkají věci, které se nám nelíbí, a dělají věci, které se nám nelíbí? Kam půjdeme v samsáře, kde není nikdo, kdo by nám říkal, co máme dělat? Stále se snažíme najít to dokonalé místo! Dokonalé místo, dokonalé manželství, dokonalí přátelé, dokonalá práce – kde nám nikdo nebude říkat, co dělat, co nechceme. Pokud nám říkají, abychom udělali něco, co dělat chceme, nenazýváme to tím, že nám říkají, co máme dělat, že? Je to jen tehdy, když nám říkají, abychom dělali to, co nechceme. Pak tomu říkáme: „Řekni nám, co máme dělat“. I když nám také říkají, co máme dělat, když nám říkají, abychom udělali něco, co dělat chceme.

Spoléháme se na náš smysl pro důstojnost

Kam až půjdeme, kde nebudeme muset tu situaci řešit? Kde v cyklické existenci? Všude! Je mi jedno, s kým žijete nebo s kým jednáte. Takže, pokud máme být schopni najít mír ve vztahu k institucím a úřadům, najdeme to tady uvnitř [ukazuje na její srdce]. Myslím, že to souvisí s tím, že věříme v sebe sama, máme sebevědomí a máme svůj vlastní smysl pro integritu a důstojnost, který nezávisí na ostatních lidech. Být schopen jednat na základě toho, co víme, je v našem srdci správné, aniž bychom to museli nějak výrazně prezentovat a obhajovat – pokud to není přínosem pro ostatní.

Každopádně je toho hodně k zamyšlení, tak se nad tím prosím zamyslete. Můžeme o tom ještě diskutovat. Ale jde o to, když to uděláme rozjímání, neměli bychom to dělat ani s: „Bouřím se proti všem těm náboženským věcem“ nebo: „Ach, řekli mi, abych to udělal, abych to udělal a byl hodný kluk.“ Nechceš jít ani jedním směrem. Chcete to dělat, protože znáte hodnotu této praxe; protože této praxi věříte. Udělali jste si vlastní hodnocení s vlastní moudrostí, jste odhodláni to udělat; chcete to dělat ve prospěch ostatních. Neděláte to z povinnosti nebo z donucení nebo kvůli problémům s autoritami nebo vzpurnosti nebo něčemu podobnému. Děláte to se skutečnou, opravdovou, upřímnou motivací ve prospěch vnímajících bytostí a pro dosažení osvícení.