Být nezaujatý vůči vnímání

• Pokud nemáme přání jít dál touha pro smyslové požitky, proč cvičit?
• Uvěznění v myšlenkách se také stává jakýmsi druhem připevnění
• Můžeme zpomalit a nestarat se tolik o věci smyslů

Green Tara Retreat 042: Pro nezaujatého vnímání (download)

Často, zvláště během ústraní, kolektivně – když čteme knihy nebo přemýšlíme – zapisujeme malá hanebná rčení a dáváme je na obědový stůl, aby si je každý mohl přečíst, když jdeme kolem. Je to něco, o čem bychom měli během oběda přemýšlet, protože obědváme v tichosti. Vlastně jsme celou dobu během ústupu v tichu. Ale je tu jeden, který je přilepený ke zdi. Myslím, že to tam je asi přes rok. „Pro člověka nezaujatého vnímáním neexistují žádné vazby; pro toho, kdo byl propuštěn rozlišováním, žádné iluze. Ti, kteří uchopují vjemy a názory, jděte jim natlouct hlavy." (Z Magandiya Sutta: Do Magandiya.) Je obsáhlá, a protože většinou jen procházím, dostávám se k přečtení jen první věty. Takže to je to, o čem vždy přemýšlím: "Pro člověka nezaujatého vnímáním neexistují žádné vazby." Pokaždé, když jdu kolem, pomyslím si: "Wow, to zní hezky."

To je základ naší praxe. Pokud nemáme žádné přání překročit šest smyslů a překročit tyto velmi světské [myšlenky]: „Co je dobré, co voní, co chutná, na co je hezké myslet, na co je hezké se dívat “, pak neexistuje žádná dharma. Dharma není potřeba. Zapomeňte na Buddha, opravdu není potřeba náboženství. To je to, co nazývám "materialismus". Je to to, co mi připadá – v dnešní době – být „materialistický“. Vše, co je potřeba, jsou příjemní lidé, dobré povídání, dobré jídlo a dobré pití.

Pak, i když se toho zbavíte, budete jen sedět a přemýšlet o věcech, které byste si přáli, abyste mohli dělat, uvíznete v myšlenkách a ty se stanou jejich vlastním druhem připoutání. Takže bez zaujetí vůči smyslům není důvod praktikovat Dharmu. Ale pokud budeme jen kontemplovat cokoli, čeho se chytneme, například jídlo. Chystáme se na oběd, takže jídlo. Dáváme si jídlo dohromady, snažíme se dostat zpátky na místo a rychle se najíst, abychom se mohli vrátit a dát si ještě něco, než to všechno zmizí. Nebo můžeme jen zpomalit a ve skutečnosti nám to tolik nevadí, ve skutečnosti se o to tolik nestaráme, pak naše praxe Dharmy rychle zapadne. Je tu mnohem více prostoru a času dělat jiné věci. Můžeme kontemplace všeho druhu.

Ale dokud se těch věcí držíme, myslíme si, že se nám dostane potěšení, a to potěšení povede ke štěstí a že štěstí bude dost dobré, a jaký je tedy důvod mít odřeknutí? Pokud nemáme odřeknutí jako základ naší cesty neexistuje žádný způsob, jak mít bódhičitta. Pokud nechceme být svobodní, nemůžeme pomáhat druhým, aby byli svobodní. Ani to nedává smysl. Jak budeme mít čas na procvičování moudrosti nebo soustředění, když se naše mysl totálně otáčí jinými směry? Takže celá cesta je do značné míry zničená jen proto, že jídlo chutná dobře. Chci říct, opravdu to stojí za to? Pak se to zdá být tak užitečné: "Pro toho, kdo je nezaujatý vnímáním, neexistují žádné vazby." Jen si to zapamatujte, alespoň na další půlhodinu.