Ospravedlňuje náš hněv

• Překonání odporu k aplikaci protijedů
• Být „využit“
• Mít sebevědomí a důstojnost
• Spravedlivé rozhořčení a soucit

Wisdom of the Kadam Masters: Ospravedlňuje naše hněv (download)

Mluvili jsme o protilécích na utrpení. Za prvé, překonat náš odpor k aplikaci protijedů, místo abychom to ospravedlňovali, jako: „Můj připevněníje dobrý.” Nemluvili jsme o tomhle: „Moje hněv je oprávněná."

Co nám brání skutečně se zabývat naším hněv tak často máme pocit, že je to oprávněné. Každého normálního normálního člověka by to naštvalo. Pokud nejsem naštvaný, tak mě ten druhý zašlápne a bude mě využívat. A pro jejich vlastní prospěch je třeba je zastavit, protože jinak vytvoří tolik negativního karma. Takže ze soucitu je plácnu. Ospravedlňujeme naše hněv. Nepotřebuji aplikovat protijed, je to dobré. Potřebuji toho člověka postavit na jeho místo.

Můžeme vidět, jak to děláme a jak to vidíme my hněv jako dobrý.

Tento strach z toho, že budeme zneužiti, to je v nás opravdu něco velmi silného, ​​taková věc jako: "Páni, někdo mě porazí, když nebudu opatrný." Opravdu to vidím u chlapů ve vězení. Jakákoli nepatrná věc, kterou někdo udělá, se stane velkou věcí, kvůli které se musíte naštvat a stát si za svým. Jinak vás budou jen nadále využívat. Snažím se to říct klukům... To se často děje v řadě čau: někdo přijde a řeže před vámi v řadě čau. Nečekejte na vězení, stává se to v obchodě s potravinami, stává se to, když nastupujete do letadla, děje se to všude. Někdo řeže před vámi v řadě. Lidé mají pocit: „Musím jim říct, ať odsud odejdou, protože jinak mě prostě budou využívat znovu a znovu a znovu, protože mě budou považovat za slabého. “ Říkám jim, že je rozdíl mezi tím, důstojně a sebevědomě, říct: „Prosím, pojďte a zaberte to místo,“ a ze strachu, že vás ten chlap zbije, pak se podvolíte (aby nezbil vy nahoru) a nechte ho zaujmout místo. Místo toho, aby se postavil, tak vás nezmlátí, ale místo toho na vás stejně pravděpodobně zaútočí jiným způsobem.

Chápeš, co říkám? Je rozdíl tam stát a říkat: „Ano, prosím, to je v pořádku, jdi do toho a udělej to,“ a [vystrašený] „Jo, pokračuj.“ Ze strachu. Ale děláte to se svou vlastní důstojností. Někdo to dělá, nemusíte si z toho dělat velkou hlavu. Postavte druhou osobu dopředu.

Na letištích se s tím často setkávám. Lidé, kteří si myslí, že se rychleji dostanou tam, kam jdeme, když přede mnou seknou v řadě. "To je v pořádku, pokračuj."

Také, když řídíte, nechte toho druhého jít dopředu, než nabourat vaše auto a vzrušovat se vztekem na silnici. Nechte toho druhého jít dopředu. Je to vlastně jedno. Ale chlapče, lidé říkají: "To je moje místo, na dálnici, která se nehýbe."

To je jeden odpor, se kterým musíme něco dělat hněv, myslíme si, že to potřebujeme: je to oprávněné a bude nás to bránit.

Další způsob, jak vidím lidi, kteří nechtějí oponovat jejich hněv je podobný, ale trochu jiný. Vidí situaci nespravedlnosti a myslí si: „Pokud se kvůli tomu nebudu zlobit a něco neudělám, pak nikdo nic neudělá a nespravedlnost bude pokračovat.“ Tolik lidí to tak cítí hněv je jediným motivačním faktorem, který můžeme mít, abychom napravili nespravedlnost ve světě. A s tím opravdu nesouhlasím. Vypadáš a soucit může být něco velmi, velmi silného, ​​co tě nutí přimlouvat se. Ale přimlouváte se úplně jiným způsobem, jste-li soucitní, než když jste naštvaní.

Když jsme naštvaní, nevím jak vy, ale já nepřemýšlím moc jasně a moc dobře neplánuji, co řeknu, takže to často vyjde jako průšvih. I když situace, někdo je zneužíván nebo je zde nespravedlnost, jakákoli sociální situace na světě, kterou silně pociťujeme. Můžeme se na ně tak zlobit. Ale když pak jednáme mimo hněv nejednáme příliš jasně. Zatímco pokud máme soucit – nejen s osobou, která je na straně oběti, ale soucit s osobou na straně pachatele – pak můžeme jednat s určitou jasností mysli způsobem, který možná pachatel slyší. Zatímco když budeme jednat s hněv obvykle to pachatel neslyší, začnou se bránit, jsou agresivnější.

To mě opravdu zasáhlo před mnoha lety, když jsem byl v Tibetu a jeli jsme do kláštera Ganden – je to na kopci za Lhasou – a jeli jsme v autobuse, ale chlapče, bylo těžké se v tom autobuse dostat na kopec. Switchbacky. Velmi těžké vstávání. A dorážíme na vrchol. Většina Gandenu byla zničena. Číňané a byli tam Tibeťané, kteří s nimi spolupracovali, vynaložili tolik úsilí, aby se dostali na ten kopec, aby zničili Dharmu. A pomyslel jsem si: "Páni, kdybych vynaložil tolik úsilí na praktikování Dharmy jako oni na její zničení, někam bych se dostal." Opravdu jsem měl soucit s těmi lidmi, kteří to udělali, protože jsem si uvědomil, že zejména ze strany Lidové osvobozenecké armády to byli většinou mladí chlapci z vesnice, kteří chtěli nějakou práci, aby mohli přinést nějaké finanční prostředky domů rodině. protože byli chudí, tak narukovali do armády, byli posláni do Tibetu, kde nikdo z nich být nechtěl, dostali rozkazy, nemysleli na to, co dělají, prostě dělali, co jim bylo řečeno. Určitě vytvořili spoustu negativního karma–Neospravedlňuji, co udělali – ale když jsem si vlastně vzpomněl, odkud přišli a jak byli vychováni a jak neměli ponětí, a celý ten zmatek v Číně a v Tibetu během té doby , pak jsem si nemohl pomoct, ale měl jsem s nimi trochu soucitu.

Pak, když to vezmu do společenských situací, které se dnes dějí, a pomyslím si na soucit nejen s muslimy, o kterých lidé říkají tolik hrozných věcí, ale s lidmi, kteří jsou tak diskriminační, z nichž hlavní je (znáte můj oblíbená osoba) Donald Trump. Ale mít s ním trochu soucitu, protože si myslí, že mluvit tímto způsobem a myslet tímto způsobem mu přinese štěstí a přinese zemi blahobyt. Neuvědomuje si, co dělá. Takže mít s ním soucit a soucit s muslimy as tímto druhem soucitu promluvte a řekněte: „Ne, takhle nechceme, aby naše země byla. Naše země je inkluzivní. Naše země vítá každého a každý je občanem." Mluvíš, ale se soucitem.

To jsou některé z argumentů, které slyším od lidí, proč se svými nechtějí nic dělat hněv, proč si myslí své hněv je dobrý.

Takže nejprve, než vůbec přemýšlíme o aplikaci protijedů hněvmusíme překonat tyto druhy ospravedlnění a racionalizace v našich vlastních myslích. A když jsme naštvaní, zjistíme, že máme spoustu dobrých důvodů, proč bychom měli být, že? Hlavním z nich je "Já mám pravdu a oni se mýlí." Nebo: "Musí mě respektovat a nejsou." Jde ale o to, zda se můžeme dívat na neúctu nebo nespravedlnost, ale se soucitem, aniž bychom se kvůli tomu museli rozčilovat.