Verš 79: Osvobození mysli od připoutanosti

• Připevnění je to, co nás váže k cyklické existenci
• Mysl z připevnění není zdarma
• Připevnění na maličkosti, pochvalu, pověst
• Skutečná svoboda ve svobodě od připevnění

Drahokamy moudrosti: verš 79 (download)

Kdo zná to štěstí, které je navždy bez otroctví?
Ti, kteří uvolnili připoutanosti k věcem, které svazují mysl.

Připevnění je skutečně to, co nás váže k cyklické existenci. Nevědomost je kořenem cyklické existence. Připevnění, touha, lpětUchopení, to vše je to, co nás spojuje a udržuje nás v neustálém cyklu v cyklické existenci.

Opravdu to můžeme vidět v naší mysli. Když jsme k něčemu velmi připoutáni, naše mysl je v zajetí. Naše mysl v tu chvíli není svobodná, protože říká: „Tohle chci. Já to chci. To nechci. Potřebuju to. Tohle by mi měl dát svět." Mysl v tom úplně uvízla mantra z "Chci to, zasloužím si to, mám na to právo, svět by mi měl dát to, co chci..." A v mysli není žádná svoboda.

Můžete to vidět i přes malé věci. Pamatuji si, že předtím, než jsem byl vysvěcen, jsi byl se svým přítelem na večeři a oni chtěli jíst čínské jídlo a ty jsi chtěl jíst italské jídlo, a je to jako: "No, jsem opravdu připoutaný ke svému italskému jídlu, a chci jít do italské restaurace.“ A oni řekli: "Ne, jsem připoutaný ke svému čínskému jídlu, chci jít do čínské restaurace." A pak se začnete hádat. Zpočátku jde o to, do které restaurace jít. Ale pak z toho bude větší věc. "Vždycky trváš na tom, že to uděláš po svém!" "Ne, nechci, jen se ti neustále poddávám, protože jsi tak dogmatický a nepružný." A pak se brzy ocitnete uprostřed tohoto obrovského boje. Jednoduše kvůli druhu jídla, které chcete.

Mezitím, co jdete ven do restaurace, strávíte třeba půl hodiny objednáním jídla. Protože tak se s druhým člověkem spojíte. "Ach, co je v nabídce, co chceš, tohle, tohle." A pak zavolejte číšníka. "Má to, má to tamto, můžete nahradit toto, můžete nahradit tamto?" A: "Jak velká je ta porce?" Takže, víte, trvá to půl hodiny, než si promluvíte s přítelem a pak s číšníkem nebo servírkou a pak si objednáte. Pak přijde jídlo. Do té doby si povídáte s kamarádkou, jídlo sníte, neochutnáte a je hotovo. A přes to všechno předtím došlo k obrovskému sporu, kdy jedna strana zůstává nešťastná a cítí se ušlapána a nikdo ji neposlouchá, a druhá s pocitem: „Dostal jsem se, můžu jíst takové jídlo, jaké chci, a ten člověk to bude muset prostě vysát…“ [smích] Jsme opravdu egoističtí. Všichni mimo připevnění. ne?

Mezitím chudák číšník nebo servírka říká: „Kdy tito lidé opustí restauraci? Doufám, že se nevrátí." Protože jsme je pobláznili, stejně jako kuchař. Protože místo mrkve nakrájené tímto způsobem, můžeme mít mrkev nakrájenou tímto způsobem….

Na co narážím...a vidíme to v našich životech, že?...tak moc lpíme na maličkostech. Někdy je to malý majetek. "Chci tento koberec." Nebo jsme někdy připoutáni ke chvále. "No tak, potřebuji nějaká hezká slova, nemám ze sebe tak dobrý pocit, tak mi řekni pár hezkých slov." A pokud ne, pak se cítím hrozně a budu brečet. A pak se budeš cítit hrozně, protože tě přivádím k šílenství, protože pláču. A pak mi možná řekneš pár hezkých slov, abych se cítil lépe. Ale ve skutečnosti to obvykle neděláš, protože jsi tak otrávený, protože jsem příliš zaneprázdněn pláčem, abych věnoval pozornost něčemu jinému…“ Že jo? [smích] Takže chceme nějaká sladká slova.

Nebo chceme dobrou pověst. Jako: „Blíží se moje kontrola v práci a já jdu opravdu udělat dojem na šéfa, takže přijdu brzy a zůstanu pozdě. A mezitím budu tak napjatý, že všechny kolem sebe doženu k šílenství. Ale musím mít tu dobrou recenzi a dobrou pověst v práci.“

Po celou dobu: „Chci. Chci. nechci. Nechci.” Chci říct, jsou to „strašné dvojky“ celý náš život. Ano?

Takže mysl není svobodná. Mysl není svobodná. A to může být velmi smrtící. Můžete to vidět, když se připojíme k „já“ a „moje“. Stává se smrtící. Totálně jsme se dostali do vězení.

Skutečná svoboda je, když nic nechceš. Když nic nechceš, pak jsi spokojený s tím, co máš. Lidé by mohli říci: „To zní velmi nudně. Chtít věci je kořením života. V sobotu máte co dělat, třeba jít do nákupního centra a podívat se do všech oken a mít touha vzniká jedna věc za druhou, stejně jako žádostivost, jedna věc za druhou. A je to vlastenecké. Je to dobré pro ekonomiku. Pro národ dělá dobře, když věci chce. A když věci nedostaneš, jak budeš šťastný?" Ale pak dostanete věci a pak se o ně musíte starat. A z toho bolí hlava.

Někdo mi právě poslal e-mail, že mají dům u jezera někde na východním pobřeží – ne tam, kde pořád žijí, ale…. Takže praskly všechny trubky, protože na východním pobřeží je taková zima. Takže ať máte cokoli, pak máte pekelnou říši té věci. Domácí peklo. Počítačové peklo. Automobilové peklo.

A pak připevnění lidem. Proboha. Lidé šílí připevnění někomu jinému. Je to jako: „Mám dostal být s touto osobou." A k čemu jsi připoutaný? Někdo, kdo má nevědomost, hněv, a připevnění. Tedy alespoň pokud jste byli připoutáni k Buddha jsi připoutaný k někomu, kdo je zdravý, od koho by ses mohl učit. Ale pokud jsi k někomu připoután nevědomostí, hněv, a připevnění, a pak co? Vaše připevnění a jejich připevnění. Vaše hněv a jejich hněv. Máš všechno na druhou. A proto tomu říkají „jaderná rodina“. [smích] Protože tohle připevnění, přivádí vás to k šílenství a toho druhého.

[V reakci na publikum] A co někdo, kdo je velmi připoutaný k zasvěcení. "Já to chci zahájení, Chci, aby zahájení"Chci toho druhého." A pak chtějí vidět jednoho Rinpočheho po…. "Ach, tento rinpočhe, ten rinpočhe..."

Dobře, myslím, že to jde připevnění k pověsti. Myslím, že to je to, co se scvrkává. "Chci pověst toho, kdo má mnoho zasvěcení." „Chci mít pověst, že jsem se vyfotil s tolika důležitými lidmi. S jejich autogramem na fotografii."

Myslím, že většina z nich to nepraktikuje zahájení později. Ať už je to cokoliv lama řekne jim, obvykle ignorují, pokud to není něco, co už chtěli udělat. Není to tedy tak, že by skutečně hledali Dharmu nebo hledali moudrou radu. Je to jen další způsob, jak získat nějakou pověst nebo nějakou chválu.

V sedmibodovém tréninku mysli je jedna z vět o „snížení boha na úroveň ďábla“. A je to. Vezmete něco svatého a ponoříte to do své vlastní samsáry. Je to docela smutné.

Takže osvobodit svou mysl znamená osvobodit mysl od připevnění. A jen cvičit „cokoli mám, je dost dobré“. Nejen v oblasti majetku. Jakákoli chvála, kterou mám, je dost dobrá. Ať mám jakoukoliv pověst, je dost dobrá.

Dokud vaše mysl nezazní: "Ne, není!"

A pak se musíte podívat na svou mysl a říct: "No, co chceš?" "Chci tohle tohle..." A pak si říkáte: "A co potom uděláš, až to všechno dostaneš?" A pak mysl neví, co říct. Víš? "No, co budu dělat, až dostanu všechnu tu slávu, až dostanu všechnu tu lásku, až dostanu všechnu tu pozornost a dostanu všechny věci, které chci." Tak co budu dělat?" Vyšilovat. Zbláznit se.

Zatímco pokud aktivně ve svém srdci pěstujeme postoj spokojenosti – a to nemluvím o lhostejnosti. Spokojenost není lhostejnost: „Ať mám cokoli, je mi to jedno. Nic mě nezajímá. Jsem volná připevnění. je mi to jedno. Můžeš si dělat co chceš." To není spokojenost. To není zadostiučinění. To je také postižená mysl.

Ale když máte skutečnou spokojenost a uspokojení, rozhlédnete se kolem sebe na cokoli, co máte, a řeknete si: "Páni, mám opravdu štěstí." Cokoli to je. Podívej, co mám. To je úžasné. Přátele, které mám. Nebo příležitost. Cokoli to je. Jaké štěstí. A pak pocit uspokojení.

Vždy se můžeme v budoucnu zlepšit, pokud jde o naše vlastnosti a podobné věci. Ale pokud jde o vnější věci, kultivace mysli, která je spokojená, přináší tolik svobody.