Verš 56: Smrtící meč

• Popírání není něco, čemu je třeba čelit silou, ale pracovat jemně
• Musíme se podívat do své vlastní mysli a zjistit, kde co popíráme, a moudře vyšetřovat
• Potřebujeme vyvinout široký pohled na závislé vznikání a kauzální závislost

Gems of Wisdom: Verse 56d (download)

Jaký smrtící meč odřízne všechna odvětví tvůrčí činnosti?
Meč popření, který nečelí realitě toho, co je.

Na Západě používáme slovo „popírání“ specifickým způsobem. Takže to je zde zahrnuto, ale není to jediný význam. Dobře? To je velmi důležité.

Dovolte mi mluvit o západním způsobu, jakým používáme slovo „popírání“. Když mluvíme o tom, že někdo není připraven – no je to totéž – někdo není připraven uvědomit si realitu toho, co je, a tak se na to nechce dívat. To je prý psychologická technika. Někdy lidé hodně odsuzují popírání. Jako: „Popírání je velmi špatné. Tato osoba popírá. Potřebují se změnit." Ale jednou jsem mluvil s lékařem o popírání a on řekl, že se nikdy nesnaží své pacienty vytáhnout z popírání, protože si myslí, že pokud popírají situaci, je to proto, že potřebují, opravdu nejsou připraveni se s tím vypořádat. A pokud někoho nutíte, aby se na něco podíval nebo o něčem přemýšlel, s čím není připraven se vypořádat, nebude to pro něj ani trochu užitečné. Zatímco pokud jste schopni vytvořit okolnost a pomoci člověku uvolnit jeho mysl do bodu, kdy se může na něco podívat, pak sami „vyjdou z popírání“. Ale dělají to sami ve svém vlastním čase, protože si vyvinuli jakýkoli vnitřní pocit pohody nebo vnitřní síly, kterou potřebují mít, aby viděli situaci takovou, jaká je. Zatímco na západě často přemýšlíme o tom, jak někoho dotlačit a vytlačit z popírání. Ale to jim nutně nemusí pomoci. Dobře?

Když už to bylo řečeno, musíme se všichni podívat na sebe a zjistit, kde máme tendenci věci popírat a proč to děláme. Nebo možná ani ne tak PROČ to děláme, ale na jaké oblasti máme problém se dívat a co se stane, protože se na tyto oblasti nepodíváme. Někdy je to mnohem lepší přístup než: „Co popírám a proč to popírám? Musím se dostat z popírání." Tento způsob vztahu k sobě samým není příliš užitečný. Ale pokud je to: „Na co je pro mě těžké se dívat a jaké to má účinky…“ Víte, když se podíváme na to, jak nás NEDÍVÁNÍ se na něco ovlivňuje, co nám může dát energii, abychom se začali zabývat tím, jak nás to ovlivňuje. Protože v tom vidíme nedostatky. Dobře? Na druhou stranu můžeme skutečně vidět výhody takového počínání, protože sami sobě přiznáváme: „Tohle není něco, na co jsem teď v tuto chvíli připraven se dívat. Snažím se o to v budoucnu a toto jsou možná vnitřní kvality, které potřebuji rozvíjet, abych to mohl v budoucnu dělat. Budu tedy pracovat na rozvoji těchto vlastností." Ano? A tak dát naší mysli trochu prostoru, ano? A dopřejte si trochu jemnosti místo toho, "Musím se tomu postavit!"

Pak, vlastně význam zde, pokud to vezmeme spíše v buddhistickém smyslu: "Jaký smrtící meč odřezává větve tvůrčí činnosti?"

Vraťme se k tomu druhému: Když se díváme – psychologickým způsobem – jak je naše tvůrčí činnost omezena tím, že se na určité věci nedíváme? A to je jeden způsob, jak udělat věc „jaké jsou důsledky toho, když se na věci nedíváme“. "Jak to omezuje moji tvůrčí činnost?" To by mohl být další opravdu dobrý a užitečný způsob, jak se na to podívat.

Dobře, ale: „Jaký smrtící meč odřízne všechna odvětví tvůrčí činnosti? Meč popření, který nečelí realitě toho, co je.“

V buddhistickém smyslu se realita „co je“ týká především závislého vznikání. Mohlo by to tedy jedním způsobem odkazovat na závislé vznikání jako na uvažování, které dokazuje prázdnotu. A tak když nevidíme prázdnotu – nemůžeme se dívat na věci takové, jaké jsou, a proto si vypěstujeme spoustu nerealistických očekávání – to omezuje naši tvůrčí činnost. Dobře? To je jeden způsob, jak se na to dívat.

Nebo jinak: Tím, že nerozumíme závislému vznikání, nerozumíme kauzální závislosti, a proto si – v našem konvenčním životě – rozvíjíme špatné myšlenky a velmi nerealistická očekávání. Dobře?

Dám vám k tomu jeden příklad. Někdy se lidé podívají na opatství a říkají: "Tohle všechno je kvůli tobě." S odkazem na mě. A vždycky říkám: "Ne, není to všechno kvůli mně." Protože když přišla myšlenka opatství, bylo mi zcela jasné, že jeden člověk nemůže postavit klášter sám. Existence opatství závisí na všech lidech, kteří ji mají karma mít prospěch z opatství. Pokud lidé nemají karma aby měl prospěch z opatství, opatství zanikne. Pokud to tak lidé mají karmaa podle toho jednají karma, pak bude opatství růst a vzkvétat. Takže to není jeden člověk. Záleží na každém jednotlivém člověku, který se v opatství angažuje, ať už velkým nebo malým způsobem. Takže někteří lidé jsou zapojeni – žijí zde a je to jejich život 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. A někdo jiný může dát 5 dolarů jednou a je to. Ale všichni tito lidé mají karma mít prospěch z existence opatství a přispívat do opatství, a to vše – každý z nich – je nezbytné. Není to jen jeden člověk a není to jen malá skupina.

Je velmi důležité si uvědomit tento širší obraz toho, jak funguje kauzální závislost. Že vše, co zažíváme, je výsledkem tolika příčin. Chci říct, tolik příčin, tolik Podmínky které se dějí právě teď. A také to, jak reagujeme na to, co se nyní děje, vytváří nové příčiny a vydáváme nové Podmínky pro to, co se stane v budoucnu.

Je tu celá tato neuvěřitelná věc vzájemné provázanosti, která je opravdu mimo naši schopnost chápat jako obyčejné bytosti. Ale pouhé vědomí toho nám pomáhá mít velmi velkou mysl, být velmi inkluzivní a myslet v dlouhodobém horizontu. A tím pádem mít realističtější cíle, místo falešných očekávání nebo falešné chvály nebo něčeho podobného. Dobře?

A tak si myslím, že – v případě opatství každopádně pomůže opatství k lepšímu rozkvětu z dlouhodobého hlediska. A pak, pokud jde o cokoliv dalšího, do čeho jsou lidé zapojeni, ta mysl vidí, že, víte, nejsme kontrolorem každého faktoru, který k něčemu vede. Že je zapojeno tolik dalších faktorů, které nemáme pod kontrolou. A tak si dát prostor a neočekávat, že budeme schopni udělat vše „dokonalé“. Jinými slovy, co si myslíme, že by to mělo být. Protože příčiny a Podmínky pro to neexistují. Protože jsme všichni v této vzájemně závislé věci společně.

[V reakci na publikum] Mluvíte o tom z hlediska vašeho oboru, architektury, ale může to přijít v jakékoli oblasti, když řekneme: „Jsem expert. A ty drž hubu a udělej to po mém. Protože já jsem ten, kdo ví, co se tady děje.“ Že když máme takový postoj, tak vlastně omezujeme tvůrčí možnosti, protože každý má něco, co může přispět, co může být přínosné.

[V reakci na publikum] Kdysi dávno, když někdo takhle mluvil, jste řekli: "Ach, ne, budeme jen tlačit dopředu."

„Vše, co potřebuje, jsme my! Ne mnoho faktorů, jen šest lidí."