Nabídka potravin: Označení na platném základě

• Rozjímání o jídle, od zázračného léku po exkrementy
• Můžeme dát cokoli, na co se podíváme, na více štítcích
• Jak mohou štítky omezovat a definovat lidi

Green Tara Retreat 060: Jídlo nabídka a označení na platném základě (download)

Část 1

Část 2

Nyní si pohovořme trochu více o platném základu označení věcí a jejich vztahu k našemu nabídka rozjímání. Čtvrtý říká: „Uvažuji o tomto jídle a zacházím s ním jako s úžasným lékem, který mě vyživuje tělo.“ Tak to máme. A pak za jiných okolností je nám řečeno, abychom se zamysleli nad jídlem, jak vypadá poté, co ho žvýkáme, jak se tráví, druhý den ráno – a abychom viděli, že je to v podstatě jen jakýsi exkrement ve formě před exkrementy. Jinými slovy, není to nic krásného, ​​zázračného nebo úžasného, ​​k čemu se lze připoutat

Pak můžete říct: „No, počkejte chvíli. Je to zázračný lék, který mě vyživuje tělo a je to taky svinstvo." Omluvte moji francouzštinu. "Takže, která to je?" Nyní, v inherentně existujícím světě by to muselo být jedno nebo druhé. Nemohlo to být obojí. Pokud je něco v inherentně existujícím světě něčím, je to nezávislé na všech ostatních faktorech. Vidíme zde, že to, jak pohlížíme na jídlo, se změní: v závislosti na kontextu, v závislosti na okolnostech. Nebylo by dobré dívat se na jídlo jako na výkaly těsně předtím, než budeme jíst, protože pak bychom nejedli. Pak naše tělo nebyli bychom živeni, onemocněli bychom, nemohli bychom praktikovat Dharmu.

Tento štítek nepoužíváme na jídle před tím, než jíme, pokud zrovna nejíme tak úžasně připevnění že sníme tři půlgalony zmrzliny úplně sami. V tom případě, aby se zabránilo, že to chcete myslet tímto způsobem. Ale to je extrémní situace. Tady, než budeme jíst, protože jíme, si uvědomujeme, že musíme vyživovat naše tělo. Chceme tedy mít na jídlo pozitivní pohled, ale také mít jasno v tom, proč jíme. Stává se úžasným lékem, který nás vyživuje tělo protože je to lék. Jídlo, které jíme, je jako lék. Dělá nás to zdravými, nebo když užíváme nesprávný lék, je nám z toho špatně.

Vidíte, že můžeme mít podle okolností dvě zdánlivě protichůdná označení nebo interpretace toho, co je to jídlo? Obojí je platné ve svém vlastním kontextu. Ale musíte znát kontext, abyste věděli, o co jde. Jinak budete zmateni.

Je to jako cokoliv, na co se podíváme. Můžeme mu dát více štítků. Stůl by se mohl stát psacím stolem. Stůl by se mohl stát šicí deskou – deskami, kde si měříte látku. Může obsahovat mnoho různých štítků. A jak říkají Cittamatrinové, neexistuje svými vlastními charakteristikami jako referent nebo základ žádného z těchto označení. To proto, že věci jsou konvenčně označeny. Pokud by ve své podstatě existovaly, jedna nálepka na jeden fenomén, nic by se nikdy nemohlo změnit bez ohledu na okolnosti.

Pokud jíte oběd a říkáte tomu šicí prkno, pak to není ten správný kontext, abyste tomu dali nálepku. Dáte tomu jiný štítek. Základní věcí je jen přimět nás, abychom si mysleli, že v konvenčním světě nejsou věci pevně dané. Nejsou pevné. Je tu flexibilita. Můžete se na věci dívat z různých úhlů a tak dále. V inherentně existujícím světě by nic z toho nebylo možné, protože věci by byly takové, jaké jsou nezávislé na jakékoli jiné věci. To zjevně není tento případ.

Publikum: Zdá se, jako byste říkali, že věci označujeme konvenčně, jen abychom usnadnili komunikaci a usnadnili nám vědět, jak něco využít, a omezili zmatek. To vypadá jako účel označení.

Ctihodný Thubten Chodron (VTC): Ano. Je to účel jazyka; umět komunikovat a používat to jako zkratku pro něco. Místo toho, aby řekl: „ten velký vysoký mnich“ (teď máme jen jednu), ale někdy můžeme mít dvě, pět nebo deset, pak „velký vysoký mnich s…“ Pak ho musíte popsat jinak. Pak stačí říct jméno osoby. Jazyk tedy věci usnadňuje. Jde ale o to, když zapomeneme, že jsme to byli my, kdo tomu dal nálepku, a místo toho si myslíme, že to má podstatu, kterou je ten předmět, nějaký objektivizovatelný základ, který můžete najít. Že je to označeno na tom a jen na tom. Tehdy přichází uchopení inherentní existence. Takže to můžeme sledovat v našem životě. Jak zapomínáme, že jsme to my, kdo dal něčemu nálepku.

Teď, když jsem četl, je tu nějaká diskuse, protože předělávají DSM, příručku se seznamem všech psychologických poruch. Vedou celou tuhle diskuzi, protože se snaží začlenit některé věci do jedné věci, a pak vzít jiné věci a rozdělit to a pak nové, které vymyslíte. Jde o to, že jakmile si v mysli shromáždíte soubor příznaků a dáte tomu nálepku, pak máme tendenci zapomínat, že jsme to my, kdo tomu dal nálepku. Stává se velmi pevným. Jeden z lidí, kteří říkali, že při tom musíme být velmi opatrní, říkal, zvláště u dětí, pokud se všechno stane poruchou, pak máte dítě, které mluví samo za sebe, a teď má vzdorovitou poruchu nebo co. Víš, je to jako by se všechno stalo poruchou. Zvláště pokud jste dítě a dostanete tuto nálepku, pak máte tendenci se s tím ztotožnit a říci: "To jsem já." To je úplně špatně. Vytváří velmi nesprávný sebeobraz na straně osoby.

Je to stejný způsob, jako když psychoanalyzujeme lidi a dáváme jim nejrůznější nálepky. Tenhle je bipolární a ten je hraniční a tohle je tohle. Je to jako bychom jim dali nálepku a pak to je vše, co vidíme jako takovou osobu. Zdá se, že to přichází z jejich strany nezávisle na nás, ale my jsme to my, kdo dal tu diagnózu. Někdy ani nevíme, jaké jsou konvenční diagnostické kvalifikace. Nemám toho člověka rád, proto jsou hraniční. Jsme velmi zvyklí být svým vlastním amatérským psychologem.

Publikum: Když jsem byl dítě, neměli jsme diagnózu, ale měli jsme nálepky pro lidi jako plačící děti, tyrani a potížisté. Takže jsme je uvedli do poruch osobnosti, aniž bychom si uvědomovali, že to je to, co děláme.

VTC: To je vlastně velmi dobrá poznámka, že když jsme byli děti, neměli jsme tak rozsáhlé věci, ale byly tam plačící děti, tyrani a výtržníci a náchylní k nehodám, hnědý nos a učitelův mazlíček. Dávali jsme všechny tyto druhy „diagnóz“. Poslechněme si zde učitele střední školy:

Publikum: Pak tito lidé dostojí této nálepce a dojí ji za každou cenu, protože takoví věří, že jsou. Prostě vloží všechnu tu energii do těchto kategorií.

VTC: Dobře, tak řekla, že jakmile dostanete tuto nálepku jako dítě, splníte ji a vynaložíte všechnu tu energii, abyste se stali tím, čím si myslíte, že to označení je, protože vám ho někdo dal. Cítíte, že jste to vy, tak to raději splňte. Tolik dětí je takto uvězněno. Je to opravdu nešťastné.

Publikum: Nejsou to jen děti, ctihodný. Jednou jsem absolvoval školení diverzity, kde jedním z cvičení bylo, že každý člověk dostal štítek přesně takhle, jako třeba kancelářský tyran nebo kancelářský ufňukaný, ale nasadili jste ho na záda, takže jste nevěděli, jaké máte označení. Ale všichni ve skupině, a ve cvičení bylo pravděpodobně 10 nebo 12 lidí, by se k vám chovali, jako byste byli vaší značkou. Během několika minut bylo zcela jasné, jaké jsou vztahy, jaká je dynamika moci ve vztahu k lidem. Víte, že šéf byl jasně označen za šéfa a začnou se k nim chovat jako k šéfovi, víte, že jste šéf. Obětní beránek byl jedním z těch velkých, kterými jsme byli, a ten člověk se na konci cvičení cítil úplně ponížený a zničený.

Toto pokračovalo 15 minut. Hraní rolí bylo tak živé, když jsme viděli, jak dostojíme našim labelům a chováme se k sobě jako k labelu, že jsme vytvořili přesně to monstrum, které jsme označili. Bylo mrazivé vidět, jak to děláme.

VTC: To cvičení bychom měli udělat někdy tady v opatství. Myslím, že takové věci jsou docela užitečné.

To je také myšlenka čistého pohledu. Pokud lidem dáte dobré nálepky, vidíte je pozitivně. Když je vidíte a máte k nim pozitivní vztah, mají z jejich strany větší šanci stát se takovými.