Verš 38: Zkušený obchodník

• Dávání s očekáváním návratnosti je podobné podnikání
• Při charitativním daru se snažte pěstovat jasnou motivaci

Drahokamy moudrosti: verš 38 (download)

Verš 38:

Kdo jiný než zručný obchodník mezi bytostmi světa?
Patron, který dává charitu v naději, že se vrátí.

„Kdo je jiný než zkušený obchodník mezi bytostmi světa? Patron (nebo dárce), který dává charitu (nebo dana, štědrost) v naději, že se mu to vrátí.“

Ve světě každý podporuje štědrost. A každý si myslí, že sdílení a dávání a být charitativní je dobrá vlastnost. Je velmi snadné, aby do našeho dávání milodarů vstoupilo osm světských zájmů a znečistilo naši štědrost, protože přichází myšlenka: „Ach, když dám tohle, pak…

• "...ostatní lidé si budou myslet, že jsem velmi štědrý a pomůže to mé pověsti."
• "...ostatní lidé budou vědět, že můj obchod jde dobře."
• "...dostanu speciální výhody."
• "...tu a tam zmíním své jméno a lidé, kteří mají na starosti Centrum Dharmy - nebo lidé, kteří mají na starosti nemocnici - pro mě udělají pěkné věci, když mají vyučování nebo velký banket."
• "...budu sedět vepředu s důležitými lidmi..."

Znáš tu mysl?

Dokonce i jiným způsobem, možná jen dáváme něco příteli, ale naše mysl si myslí: "Ach, teď mě budou mít rádi."

Jak moc je naše laskavost k lidem nebo velkorysost prováděna s čistou motivací? A jak moc se toho děje s postranní motivací, chtít nějaké výhody ega? Je vlastně docela těžké dát úplně bez očekávání, že na oplátku něco dostaneme. Ale to je přesně to, k čemu směřujeme. Protože kdykoli dáváme s motivací přijímat, jsme vlastně jako obchodník, o kterém se ve verši mluví. Podnikáme. Dobře? Dám vám tedy toto a na oplátku:

• Máš mě rád.
• Nebo mi dáš výhody.
• Nebo dostanu dobré znovuzrození.
• Nebo získám bohatství v budoucím životě.
• Nebo…. Něco mi z toho plyne.

To je jeden z důvodů, proč v opatství neúčtujeme poplatky za žádnou z akcí, které zde pořádáme. Na některých delších akcích žádáme lidi, aby dávali dana, která podporuje, aby celá skupina mohla přijít. A to je velmi odlišné od toho, že lidé platí sami za sebe. Vyzýváme lidi, aby požádali své přátele, rodinu a kohokoli, aby přispěli do dana. A velmi často, když to lidé nemohou dát, pak prostě přinesou, co mají. Ale vesměs sem lidé chodí na kratší aktivity a není po nich požadována žádná platba. Také pro knihy a tak dále, které jsou dole, je to vše volně dáno. Je to proto, že chceme žít životy štědrosti a chceme povzbudit ostatní lidi, aby byli také štědří. Protože pak každý vytváří zásluhy. Ale pokud účtujete akce, účtujete knihy a věci, pak je to podnikání. ne? A v době Buddhase Buddha nikdy nikomu nenařizoval, aby chodil na nějaké učení. Vše bylo volně nabízeno.

A dharma by neměla být jen pro bohaté lidi. Zdravotnictví by nemělo být jen pro bohaté lidi. Jídlo by nemělo být jen pro bohaté. Myslím, že to jsou věci, které si zaslouží každý. A pokud existuje nějaký způsob, jak jen dávat a pak doufat, že lidé na oplátku dají, pak každý vytváří zásluhy, které dozrávají v tom, že každý má to, co potřebuje. Ale když účtujete a všichni podnikají, pak to nemá žádnou hodnotu. A pak dostanete věc typu „no uvidíme, kolik si můžeme účtovat, aby lidé stále přicházeli…“. A to opravdu není tak hezké. A je opravdu mnohem lepší, když můžete žít svůj život jako život velkorysosti.

V souladu s tím, víte, dostávám mnoho pozvánek, abych šel učit na různá místa, při zvažování, kam jít a kam nechodit, kolik dana lidé dávají, není jedním z kritérií, které zvažuji. Beru v úvahu vážnost lidí, kteří zvou, a jejich vnímavost k Dharmě.

Pro laické učitele to může být někdy velmi obtížné, když se spoléhají na danu, kterou dostávají, aby uživili svou rodinu a vzdělávali své děti a všechno ostatní. Vzhledem k tomu, být a klášterní je to mnohem jednodušší. Nemáme děti a nemáme spoustu věcí, které laičtí učitelé potřebují k podpoře jejich běžného životního stylu.

Ale přesto jako mniši musíme být se svou motivací velmi opatrní. A tak je tento verš pro každého, aby mu skutečně věnoval pozornost a snažil se, jak jen můžeme, jen dávat a těšit se z dávání. A to potěšení, které máme z dávání, je ve skutečnosti „návrat“. To samo o sobě je dost dobré.

Ať už nás lidé chválí nebo ne, děkují nám nebo ne, oceňují nás nebo ne, které odkládáme stranou. To není to, co hledáme. Ale jen uspokojení, které v nás vzniká z toho, že můžeme dávat. Ať už to, co dáváme, je něco velkého nebo něco malého. Jen potěšení, které přichází z dávání, se stává svou vlastní odměnou. To je to, k čemu směřujeme.