Síla optimismu

• Žáby a sysli: dva příběhy
• Výhoda pohledu na situaci s radostnou myslí
• Radovat se z toho, co je na světě dobré
• Návrhy pro trénink mysli praxe

Síla optimismu (download)

Chtěl jsem mluvit o našem včerejším výletu, když jsme šli za našimi přáteli na jejich pozemek poblíž. A kromě jejich naprosté lásky k přírodě a živým bytostem mi od odpoledne skutečně zůstalo jejich optimistické pojetí života.

V jednu chvíli nám Jim vyprávěl příběh o tom, jak byl na 16. jamce golfového hřiště a slyšel kvákání žáby. (Nebo to byla ropucha? Každopádně... Myslím, že to byla žába, kvákající.) Vystopovali to. Jedna z jejích nohou byla zaseknutá v zavlažovači a Jim se ji snažil dostat ven, nemohl ji dostat ven, žába zemře, pokud tam zůstane. A tak uřízli žabce stehýnko – protože to byl jediný způsob, jak ji udržet naživu – vzali si ji domů, vychovali ji. Měli takové malé jezírko, které vytvořili, dali do rybníka tuto žábu a on se uzdravil. A žil čtyři měsíce v tomto rybníku, dokud jsme jednoho září náhle nezamrzli a pak tam prostě zmrzl a zemřel.

Jim ten příběh vyprávěl a mé srdce se rozbušilo: "Ach, tahle ubohá žába, takhle zemřel, zmrzlý ve vodě." A Jim říkal: "Bylo to tak úžasné, že přišel a žil s námi čtyři měsíce." A já jsem si říkal: "Wow, jaký příklad sklenice poloplná a sklenice poloprázdná." A kdykoli Jim mluvil o nějaké živé bytosti na jejich zemi, bylo to s takovou láskou a naprosto přijal jejich nestálost, že tam nebudou navždy. Potěšilo ho, že to byli dočasná stvoření a ať tam byli jakkoli dlouho.

A já jsem si myslel, že tohle je opravdu perspektiva Dharmy, že? Přesně tak se Jeho Svatost dívá na život. Zatímco mnoho z nás uvízne v tom, „co mohlo být, ale nebylo“ nebo „co mělo být, ale není“. Kde se jen dívají na to, co bylo, a mají z toho radost. "Páni, žába nezemřela na golfovém hřišti, žila s námi další čtyři měsíce, šťastným způsobem, v tomto bazénu." A oba se z toho jen radovali.

Tak jsem si myslel, víš, tohle je opravdu důležitá věc, kterou se musíme naučit. Ať už pracujeme s ostatními nebo ať se díváme na světové dění nebo co to je, abychom se vždy dívali na to, co se daří, co se stalo, z čeho se můžeme radovat, aniž bychom se dívali na „wulda, cana, shouldas“. “ Což není rozdíl. Ale jen se radovat z toho, co bylo.

Taky jsem to se smutkem vždycky cítil. Místo truchlení pro budoucnost, kterou nikdy mít nebudeme, radovat se z toho, že někoho ve svém životě máme tak dlouho jako my, a cítit se v tom dobře, a pak ho poslat s láskou dál. Prostě radost z toho, co bylo.

Myslím, že tohle je další trénink mysli na kterých musíme ve své praxi pilně pracovat. Nikdo jiný to za nás udělat nemůže. Musíme to udělat. Musíme to nacvičit. A takové věci jsme slyšeli mnohokrát, ale přesto, když se cítíme tak nějak dole na smetišti, říkáme si: "Co mám dělat?" Takže si myslím, že bychom měli něco málo udělat – každý by měl mít malý soubor nebo maličkost, o čem přemýšlet: když jsem naštvaný, když jsem dole na smetišti, když jsem bla bla bla…. A mít malou knížku, na kterou se můžeme odvolávat – kterou píšeme, když nejsme v těchto stavech – ale odkazujeme na ni, když jsme, abychom si mohli pamatovat, jak pracovat se svou myslí. Místo toho, abyste tam seděli a říkali „ahhhhhh…. Co mám dělat?"

Také umět se dívat na dobro ve světě, umět se dívat na dobrotu ve světě a vidět to.

[V reakci na publikum] Ano, tak moc chtěl mít kolumbijské sysly, ale nesmíte si na svůj pozemek přinášet živé, pouze mrtvé. [kroutí hlavou] Nějaké směšné pravidlo.

Takže pracoval (v jednom ze svých zaměstnání) a byla nějaká povodeň nebo co, našel dvě mláďata syslů. Ty malé. A přinesla je domů, tu noc je nakojila, přivezla je k naší sousedce, která se věnuje rehabilitaci divoké zvěře, ošetřovala je další dva týdny, až byli na tak malém místě, že spolu bojovali, a zavolala a řekl: „Pojďte prosím a vezměte si své veverky“. Tak si vzali veverku domů a veverky se začaly osidlovat, takže jich teď mají tuny. Ale byla to opět tato věc, mohli jsme jít do „Ach, tato mláďata sysel, která trpí, ohhhh [vzlykají] jejich máma byla zabita…“ A místo toho tohle…. (Protože si mysleli, že veverky stejně zemřou): „Vezmeme je domů, zkusíme to, uvidíme, co se stane…. Páni, podívej, oni žili." Tak to byl taky úžasný příběh.

A když pak veverky začaly kopat na nejrůznějších místech, která by někteří lidé označili za velmi nepohodlná, zase jim to vůbec nevadilo. Když nám ukazovali některé díry, víš? Zvlášť jeden…. Je to jako „nám to nevadí, kopou, jen se snaží žít jako my…“ Vítejte tam.

Podívejte se na pokračování této přednášky: Optimismus a odříkání