Přežvykování

Máme drahocenný lidský život s potenciálem neomezeně rozvíjet lásku, soucit a moudrost. Jak tento potenciál využijeme? Co zaměstnává naši mysl většinu času? Když pozoruji svou mysl, vidím, že mnoho času strávím přemítáním o minulosti a budoucnosti. Myšlenky a emoce se točí kolem sebe, zdánlivě samy od sebe, ale musím přiznat, že je občas rozdmýchávám nebo se alespoň nesnažím jim čelit. jste si podobní? O čem přemítáme a jaký to má vliv na náš život?

Minulost

One big topic of rumination is past hurts. “I was so hurt when my spouse said xyz.” “I worked so hard for the company but they didn’t appreciate me.” “My parents criticized the way I look,” and on and on. We have an excellent memory for all the times others have disturbed or disappointed us and can dwell upon these hurts for hours, reliving painful situations again and again in our minds. What is the result? We get stuck in self-pity and depression.

Další téma je minulostí hněv. Opakovaně procházíme, kdo co v hádce řekl, analyzujeme každý její detail, čím déle to rozjímáme, čím dál tím víc jsme rozrušeni. Když sedíme přemýšlet, soustředit se na objekt rozjímání je obtížné. Ale když přemýšlíme o hádce, naše koncentrace je skvělá! Ve skutečnosti můžeme sedět perfektně rozjímání držení těla, navenek vypadá velmi klidně, ale hoří hněv uvnitř, když si jediným bodem pamatujeme minulé situace, aniž bychom se nechali rozptylovat byť jen na minutu. Když rozjímání zazvoní zvonek na konci sezení, otevíráme oči a zjišťujeme, že událost, kterou jsme strávili poslední půlhodinu rozjímáním, se nekoná tady a teď. Ve skutečnosti jsme na bezpečném místě s milými lidmi. Jaký vliv má přežvykování na hněv? Je jasné, že je to víc hněv a neštěstí.

Když přemítáme o pocitech nepochopení, je to, jako bychom zpívali a mantra, “My friend doesn’t understand me. My friend doesn’t understand me.” We convince ourselves of this; the feeling becomes solid, and the situation looks hopeless. The result? We feel alienated, and we unnecessarily back away from those we want to be close to because we’re convinced they never will understand us. Or we may spill our neediness over the other person in an attempt to make them understand us in the way we want to be understood.

All our ruminations aren’t unpleasant, though. We can also spend hours recalling past pleasurable events. “I remember lying on the beach with this wonderful guy who adored me,” and off we go on a fantastic fantasy. “It was so wonderful when I won that reward and received the promotion I wanted,” and the real life situation appears like a movie to our conceptual mind. “I was so athletic and healthy. I could throw a ball like no one else and catch the ones no one else could,” and happy memories of past victorious sports events glide through our mind. The result? We feel the tinges of nostalgia for the past which is long-gone. Or, dissatisfied and anxious, we seek to re-create these events in the future, which leads to frustration because circumstances have changed.

Meditující v tomto nejsou výjimkou. Zachováváme v sobě úžasný pocit rozjímání a zkuste jej znovu vytvořit v budoucích relacích. Mezitím nám uniká. Pamatujeme si stav hlubokého porozumění a cítíme zoufalství, protože se to od té doby nestalo. Je pro nás těžké přijmout zkušenost, aniž bychom se k ní připoutali. Lpíme na duchovních zážitcích stejným způsobem, jakým jsme uchopovali ty světské.

Budoucnost

We also spend lots of time ruminating about the future. We may plan things for hours. “First I’ll do this errand, then that, finally the third. Or would it be quicker to do them in the reverse order? Or maybe I should do them on different days?” Back and forth our mind swings trying to decide what to do. “I’ll go to this college, do graduate work at that one, and then send out my resume to land the job I’ve always wanted.” Or, for Dharma practitioners, while doing one retreat, we daydream about all the other practice opportunities that lie before us. “This teacher is leading a retreat in the mountains. I can go there and learn this profound practice. With that under my belt, I’ll go to this other retreat center and do a long retreat. When that is done, I’ll be ready for a private hermitage.” No practice gets done now because we’re too busy planning all the wonderful teachings we’re going to receive and retreats we’re going to do in the future.

Envisioning the future, we create idealistic dreams. “The Right Man/Woman will appear. S/He’ll understand me perfectly and then I’ll feel whole.” “This job will fulfill me completely. I’ll quickly succeed and be nationally recognized as excellent in my field.” “I’ll realize bódhičitta and emptiness and then become a great Dharma teacher with so many disciples who adore me.” The result? Our připevnění běží divoce a vytváříme nerealistická očekávání, která nás zanechávají zklamáni tím, co je. Navíc si nevytváříme příčiny k tomu, abychom dělali věci, které si představujeme, protože jsme uvízli v hlavě jen tím, že si je představujeme.

Our future ruminations may also spin around with worry. “What if my parents get sick?” “What if I lose my job?” “What if my child has problems at school?” In school, we may not have been very good at creative writing, but in our heads we dream up fantastic dramas and horror stories. This results in our stress level zooming sky high as we anxiously anticipate tragedies that usually do not occur.

Our worries may zoom outward about the state of world. “What happens if the economy plummets? If the ozone layer keeps increasing? If we have more anthrax attacks? If the terrorists take over the country? If we lose our civil liberties fighting the terrorists?” Here, too, our creative writing ability leads to fantastic scenarios that may or may not happen, but regardless, we manage to work ourselves into a state of unprecedented despair. This, in turn, often leads to raging hněv na síly, které jsou, nebo k apatii, jednoduše si myslet, že protože je všechno shnilé, nemá smysl něco dělat. V obou případech jsme tak zasmušilí, že zanedbáváme konstruktivní jednání způsoby, které napravují obtíže a vytvářejí dobro.

Přítomnost

Jediný čas, kdy musíme žít, je teď. Jediný čas, kdy se provádí duchovní praxe, je nyní. Máme-li pěstovat lásku a soucit, musí to být v přítomném okamžiku, protože nežijeme v žádném jiném okamžiku. Takže i když se současnost neustále mění, je to vše, co máme. Život se děje teď. Naše minulá sláva je prostě taková. Naše minulé bolesti se nyní nedějí. Naše budoucí sny jsou prostě sny budoucnosti. Budoucí tragédie, které vymyslíme, v tuto chvíli neexistují.

Duchovní praktikující si může pamatovat předchozí osvětlující okamžiky a snít o budoucích exotických situacích, plných plně osvícených učitelů a blažených vhledů, ale ve skutečnosti k praxi dochází nyní. Osoba před naším nosem v tomto okamžiku pro nás představuje všechny cítící bytosti. Máme-li pracovat ve prospěch všech cítících bytostí, musíme začít s tímto, tímto obyčejným člověkem v našem každodenním životě. Otevření našich srdcí tomu, kdo je před námi, vyžaduje disciplínu a úsilí. Spojení s osobou před námi vyžaduje být plně přítomný, nikoli mimo minulost nebo budoucnost.

Praxe dharmy znamená vypořádat se s tím, co se v tuto chvíli děje v naší mysli. Místo snění o dobývání budoucnosti připevnění, pojďme se zabývat tím touha máme právě teď. Spíše než se utápět ve strachu z budoucnosti, uvědomme si strach, který se vyskytuje právě teď, a prozkoumejme jej.

Protipůsobící síly

HH Dalai Lama hovoří o silách působících proti rušivým emocím. Tyto protichůdné síly jsou specifické mentální stavy, které kultivujeme, abychom se postavili těm, které nejsou realistické nebo prospěšné. Úvaha o pomíjivosti a smrti je vynikající oponentní silou pro mentální stavy, které se otáčejí buď starostmi, nebo vzrušením. Když přemýšlíme o pomíjivosti a naší vlastní smrtelnosti, naše priority se stanou mnohem jasnějšími. Protože víme, že smrt je jistá, ale její čas ne, uvědomujeme si, že mít pozitivní duševní stav v přítomnosti je nanejvýš důležité. Obavy nemohou přetrvávat v mysli, která je spokojená s tím, co máme, děláme a jsme. Když vidíme, že všechny věci jsou přechodné, zastavíme se touha a lpět na ně, takže naše šťastné vzpomínky a příjemné snění přestávají být tak přesvědčivé.

Rozpoznání minulých nepokojů a budoucích rapsodií jako projekcí naší mysli nám brání uvíznout v nich. Stejně jako tvář v zrcadle není skutečná tvář, objekty našich vzpomínek a denních snů jsou rovněž neskutečné. Nyní se nedějí; jsou to prostě mentální obrazy mihotající se v mysli.

Uvažování o hodnotě našeho drahocenného lidského života také minimalizuje náš zvyk přežvykování. Náš úžasný potenciál se vyjasní a vzácnost a hodnota současné příležitosti září. Komu se chce přemítat o minulosti a budoucnosti, když můžeme konat tolik dobra a duchovně pokročit v přítomnosti?

Jedna protipůsobící síla, která pro mě funguje dobře, je uvědomění si, že všechny tyto přemítání tvoří hvězdu Mě, Střed Vesmíru. Všechny příběhy, všechny tragédie, komedie a dramata se točí kolem jedné osoby, která je jednoznačně tím nejdůležitějším v celé existenci, Mne. Už jen to, že uznávám sílu mysli kondenzovat vesmír do Mne, mi ukazuje hloupost mých přemítání. Existuje obrovský vesmír s bezpočtem vnímajících bytostí, z nichž každá chce štěstí a nechce utrpení stejně intenzivně jako já. Přesto na ně moje sebestředná mysl zapomíná a zaměřuje se na Mne. Za prvé, ani se ve skutečnosti nezaměřuje na Mne, točí se kolem mé minulosti a budoucnosti, z nichž ani jedna nyní neexistuje. Když to vidím, můj sebestřednost vypaří se, protože prostě nemohu ospravedlnit starost pouze o sebe se vším, co se ve vesmíru děje.

Nejmocnější protipůsobící silou je moudrost, která si uvědomuje, že neexistuje žádné konkrétní Já, se kterým bych začínal. Kdo jsou všechny ty myšlenky točící se kolem? Kdo má všechny ty přemýšlení? Když hledáme, nemůžeme nikde najít skutečně existující Já. Stejně jako na tomto koberci nebo v něm nelze nalézt žádné konkrétní Já, nelze v tomto nalézt žádné konkrétní Já tělo a mysl. Obě jsou stejně prázdné od skutečně existující osoby, která existuje pod její vlastní silou.

S tímto pochopením se mysl uvolní. Přemítání ustává as moudrostí a soucitem Já, které existuje tím, že je pouze označeno v závislosti na tělo a mysl může šířit radost ve světě.