Zklamání a potěšení – osm světských starostí

Ctihodný Thubten Chodron (VTC): Zpět v 1970. letech Lama Zopa Rinpočhe nás znovu a znovu soucitně učil zlu osmi světských zájmů. Zde je to, co jsou, uvedené ve čtyřech párech, z nichž každý se točí kolem určitého druhu objektu.

1. Těší se z peněz a hmotných statků a ten druhý z páru je zklamaný, naštvaný, naštvaný, když je ztratíme nebo je nedostaneme.
2. Těší nás, když nás lidé chválí a schvalují a říkají nám, jak jsme úžasní, a naopak se cítíme velmi rozrušení a sklíčení, když nás kritizují a neschvalují – i když nám říkají pravdu!
3. Pocit radosti, když máme dobrou pověst a dobrou pověst, a naopak, když máme špatnou pověst, jsme sklíčení a naštvaní.
4. Pocit radosti, když zažíváme smyslové požitky – fantastické pohledy, zvuky, vůně, chutě a hmatové vjemy – a pocit sklíčenosti a rozrušení, když máme nepříjemné pocity.

Těchto osm světských starostí nás v životě pěkně zaměstnává. Většinu našeho života strávíme snahou získat čtyři z nich a pokusem vyhnout se dalším čtyřem.

Lama Yeshe mluvila o tom, jak máme yo-yo mysl. „Dostávám dárek! Cítím se tak šťastný!" „Ztratil jsem ten úžasný dárek. Jsem tak nešťastný." Někdo řekne „Jsi úžasný,“ a my se cítíme dobře; někdo řekne: "Udělal jsi chybu," pak naše nálada klesne. Tato neustálá yo-yo mysl je závislá na vnějších objektech a lidech a nechává nás zapomenout na to, jak je naše mysl skutečným zdrojem našeho štěstí a neštěstí. Vstoupili jsme do zdání tohoto života a mysleli jsme si, že peníze a materiální věci, chvála a uznání, dobrá pověst a úžasné smyslové zážitky jsou ztělesněním štěstí. V našem zmatku si myslíme, že tyto věci nám přinesou trvalou a dokonalou pohodu. To nám říká naše spotřebitelská kultura a my tomu bezmyšlenkovitě věříme. Pak – alespoň v bohatých zemích – skončíme zklamaní a frustrovaní, protože jsme si mysleli, že všechny tyto věci jsou příčinou skutečného štěstí, a nejsou. Přinášejí svůj vlastní soubor problémů – jako je strach, že je ztratíme, žárlivost, když ostatní mají víc, a pocit prázdnoty v našich srdcích.

Sara Blumenthal (SB): Jak můžeme odlišit destruktivní světský zájem od něčeho, co se zdá být téměř neškodné, jako v „Toto těší mé smysly“ a „To mě těší“ a myslíme si, že se budeme cítit dobře a budeme? nebýt zklamaný, pokud bude odebrán – kde je překročena hranice, na kterou bychom si měli dávat pozor?

VTC: Máme mimořádnou schopnost ospravedlňovat, racionalizovat, popírat a oklamat sami sebe. Myslíme si: „Nejsem připoutaný. To mou mysl neruší." Přesto ve chvíli, kdy nám je odebrán, šílíme. Tehdy víme, že jsme překročili hranici. Ošemetný je ten pocit, který doprovází připevnění je štěstí. My obyčejné bytosti se nechceme vzdát štěstí, takže to nevidíme lpět a když se toho chopíme, připravujeme se na zklamání, až to pomine. Pokud je to malé připevnění, tak je to malé zklamání. Ale když je velký připevnění, jsme zdrceni, když je pryč. Máme kolem toho tolik smutku. Například vidíme něco, co se nám líbí – skvělé auto, nějaké sportovní vybavení nebo cokoliv jiného – a koupíme si to, protože z toho očekáváme smyslové potěšení. Navíc věříme, že si to vytvoříme o nás samých, takže si ostatní budou myslet, že jsme úspěšní, a budou nás schvalovat. Vyplňuje auto v nás ten vnitřní pocit prázdnoty? Navíc, jak jsme do toho auta hodně investovali, když ho soused náhodou promáčkne, tak zuříme. Je to tak smutné – tady jsme se vzácným lidským životem a možností vytvářet nestrannou lásku a soucit ke všem vnímajícím bytostem a uvědomovat si povahu reality, a místo toho používáme své životy k vytváření mnoha negativních karma obstarávání a ochrana vnějších věcí a lidí, o kterých si myslíme, že nás učiní navždy šťastnými.

R: Jak můžeme zkontrolovat, že pocit štěstí není ten, který má hodně připevnění?

VTC: Myslíš, než to spadne? Díváš se na svou mysl. Když jsme přemýšlet uvědomujeme si „tón“ nebo „texturu“ naší mysli. Vím, kdy dostanu takový Zing nebo pocit závrati, pak určitě ano připevnění. To je jeden způsob, jak to říct. Když moje mysl říká: "To je super, co takhle trochu víc?" tam je připevnění tam taky. Například když mě někdo pochválí, chci víc. Nikdy se nedostanu do bodu, kdy si řeknu: "To stačí." Když se moje mysl nechce od někoho nebo něčeho oddělit, obvykle to tak je připevnění tam. Dalším signálem je, když se více ponořím do sebe, vychutnávám si vlastní potěšení a zapomínám na skutečnost, že já a ostatní vnímající bytosti se topíme v samsáře, pak vím, že jsem se vydal špatnou cestou, cestou připevnění.

R: Existuje vztah mezi „všudypřítomným utrpením“ a tímto cyklem nějakých světských starostí, na kterých se držíme, a zažívání zklamání?

VTC: Všeprostupující utrpení znamená mít a tělo a mysl pod vlivem nevědomosti, trápení a karma. Jako bytosti v říši touhy jsme přilepeni ke smyslovým předmětům. Jakmile tedy vezmeme tyto agregáty, sedíme uprostřed toho – pokud nepraktikujeme Dharmu a neučiníme svou mysl silnou a jasnou.

Pro někoho na mé úrovni je osm světských starostí hlavní překážkou při praktikování dharmy. Ani zdaleka si neuvědomuji prázdnotu inherentní existence nebo vymýcení utrpení z jejich kořenů. Sotva se dokážu soustředit víc než na pár okamžiků, když jsem přemýšlet. Moje mysl je ponořena do „mantra"Chci, potřebuji, dej mi tohle, to nevydržím!"

Výraz „boj o štěstí“ dokonale vyjadřuje to, čeho se osm světských starostí týká. Bojujeme o štěstí, neustále se snažíme přeskupovat náš svět, abychom získali bohatství, chválu a uznání, dobrou pověst a smyslové potěšení a abychom se vyhnuli nedostatku, obviňování, špatné pověsti a nepříjemným pocitům. Život se stává bojem s prostředím a lidmi v něm, protože se snažíme být blízko všeho, co se nám líbí, a vzdalovat se nebo ničit vše, co se nám nelíbí. To nám přináší tolik smutku a utrpení, protože naše mysl je tak reaktivní. Vytváříme také spoustu negativních karma což přináší budoucí utrpení a my jsme příliš zaneprázdněni na to, abychom praktikovali cestu, která dává našim životům smysl a vede k opravdovému míru a radosti.

R: A co ty věci, které kolem sebe shromažďujeme a říkáme si, že to je to, co použijeme, abychom pomohli jiným bytostem?

VTC: (smích) Nemohu vám říci počet lidí, kteří mi řekli: "Vydělám spoustu peněz a použiji je pro účely Dharmy." Jednou za čas pošlou příspěvek 10 dolarů. Hodně žertuji o osmi světských starostech, protože se musíme smát tomu, jak sami sebe klameme. Jeden z Lama Yeshe schopnosti spočívaly v tom, že nás rozesmál sám sobě a zároveň nám ukázal, jak umíme být ustrnutí a malomyslní.

Někdy my, obyvatelé Západu, nerozumíme učení a říkáme si: „Bez osmi světských starostí neexistuje způsob, jak být šťastný, takže buddhismus říká, že je špatné být šťastný. Buddha si myslí, že jsme ctnostní, jen když jsme nešťastní." Nebo si myslíme: "Jsem špatný, protože jsem připoutaný." Posuzujeme sami sebe, když existuje připevnění v naší mysli. "Nemůžu si užít ten tvarohový koláč?" Buddhismus je tak přísný a nerozumný!“

Vlastně Buddha chce, abychom byli šťastní, a ukazuje nám cestu k míru. Musíme trávit čas přemýšlením o našich životních zkušenostech, rozlišováním toho, co je štěstí a co jej způsobuje. Když přijdeme na to, že těch osm světových koncernů jsou teroristé vydávající se za miláčky, opustíme mnoho mylných představ a nebudeme muset bojovat s připevnění tolik, protože bude existovat moudrost, která říká: „To je hezké a baví mě to, ale ne potřeba to." Když máme tento postoj, je v mysli tolik prostoru, protože ať máme cokoliv, ať jsme s kýmkoli, jsme spokojeni.

R: Myslím na lidi v chudobě, kteří hledají světské věci. Nebylo by těžké najít mentální prostornost, abyste to překročili?

VTC: Na jednu stranu je pravda, že když jsme v naprosté chudobě, je těžké najít prostor k zamyšlení nad fungováním naší mysli. Na druhou stranu jsem viděl lidi, kteří mají ještě velmi málo a kteří jsou neuvěřitelně štědří. Na mnoha chudých místech lidé uznávají: „Všichni jsme chudí. Všichni jsme v té věci zvané „život“ společně, tak se podělme o to, co máme.“ Zatímco v kulturách, kde je dostatek zdrojů, mnoho lidí tento přístup postrádá, protože jsou tak připoutaní k věcem, a tak se bojí, že je ztratí. Jejich ego identita je zcela zabalena do osmi světských starostí.

Například v Dharamsale mě před mnoha lety pozvala stará jeptiška s téměř žádnými zuby zpátky do svého domu, kde žila se svou sestrou. Byla to chatrč z nepálených cihel s vlnitou plechovou střechou a hliněnou podlahou. Nabídli mi čaj a kaptse (tibetské sladké smažené sušenky) a byly tak teplé a velkorysé.

Jindy jsem učil na Ukrajině a zastavil jsem se na den v Kyjevě za přítelem muže, který mi překládal. Jídlo, které nám nabídla, bylo několik druhů brambor. To je vše, co měla. Ale byli jsme jejími hosty, takže vytáhla čokoládu, kterou si šetřila, a podělila se s námi. I když měla málo peněz, když jsme dojeli na nádraží, sehnala nám nějaké pečivo, abychom si je dali do vlaku.

Měl jsem kaštanový kašmírový svetr, který jsem miloval – mluvte o osmi světských starostech! Cestou na vlakové nádraží mě napadla myšlenka dát Sašovi svůj svetr. A další myšlenka okamžitě řekla: „Ne! Vyhoďte ten nápad z hlavy, je to nerozumné a hloupé!“ Byl jsem tam, někdo z bohaté země, chtěl jsem tam být jen dalších pár týdnů, bylo jaro, ten svetr jsem moc nepotřeboval a mohl jsem si vrátit další svetr (možná ne krásný kašmírový). státy. Ale byla jsem k tomu svetru tak připoutaná. Moje mysl byla tak bolestivá a vnitřní občanská válka vedla celou cestu na stanici: „Dej jí ten svetr! Ne, potřebuješ to. Dej jí to. Ne, nebude se jí to líbit,“ pořád dokola. Těsně před odjezdem vlaku z nádraží jsem jí ten svetr dal a nikdy nezapomenu na radostný výraz v její tváři. A myslet si svoje připevnění a ubohost to málem sabotovala!

SB: Občas slyšíme o dobrovolníkovi Peace Corps, který se vrací domů a říká: "Tato jihoamerická komunita, kde jsem pracoval, nemá peníze, ale jsou tak šťastní, mnohem šťastnější než my." Přijímáme to se spoustou cynismu a myslíme si, že si své zkušenosti musí fantazírovat. Nebo řekneme: "Kdybych neměl tak hektický život, mohl bych být taky." Čím to je, že v naší společnosti nevěříme, že můžeme být spokojeni s málem?

VTC: Náš připevnění nám brání vidět jasně. Nejen, že máme vrozené připevnění, ale také je v západní společnosti tolik humbuku o radostech konzumu, a to vytváří další připevnění. Děsíme se zpochybňování humbuku, a tak slevíme ze zkušenosti někoho jiného. Nebo si myslíme: "To je pro ně v pořádku, ale já bych takhle žít nemohl."

R: Jaké další nástroje mohou lidé použít, když zkoumají, zda je pro ně něco dobré? Nebo se zdá benigní? Když nevědí, jak analyzovat, zda je správné jít vpřed? Například: "Mám zůstat ve vztahu, nebo bych měl ordinovat?" "Mám vzít tu práci?"

VTC: Kritéria, která používám pro přijímání velkých rozhodnutí ve svém životě, jsou:

1. Ve které z těchto situací mohu nejlépe dodržovat etickou disciplínu?
2. Která situace by mi nejvíce pomohla při rozvoji bódhičitty?
3. V jaké situaci bych mohl být největším přínosem pro ostatní?

Nepoužívám kritéria: "Cítím se dobře?" Ten nefunguje!

R: Jaký je dobrý způsob, jak se vyhnout připoutanosti ke chvále? Když obdržíme souhlas a dobrou zpětnou vazbu, můžeme se divit: „Mám poslouchat tuto chválu, protože by mohla být opravdu poučná, nebo by to mohlo být oddání se egu?“

VTC: Když jsem poprvé začal učit, lidé přicházeli a říkali: „To byla opravdu dobrá řeč o Dharmě,“ a já nikdy nevěděl, co říct. Tak jsem se zeptal (buddhistického učitele) Alexe Berzina a on řekl: „Řekni ‚děkuji'.“ Zjistil jsem, že to funguje. Když řeknu děkuji, cítí se spokojeni. V duchu vím, že vše, za co mě lidé chválí, je ve skutečnosti zásluhou mých učitelů, kteří mě učili s velkou laskavostí. Pokud měl někdo z toho, co jsem řekl, nějaký prospěch, je to dobře – ale chvála ve skutečnosti patří mým učitelům.