Pyžamový pokoj

Vzpomínám si na den, kdy pro mě zemřelo náboženství: byl to den, kdy se zrodila spiritualita. Bylo mi tehdy 12 let, stál jsem v Pyžamovém pokoji a přemýšlel o životě.

Pyžamový pokoj je to, čemu moje sestra říkala disciplinární místnost v rehabilitačním centru. Svůj název dostal podle papírového nemocničního oblečení, doplněného o odpovídající modré botičky, které vás přinutili nosit v The Pyjama Room.

Takže jsem tam stál v Pyžamovém pokoji a neměl jsem na práci nic jiného, ​​než přemítat, jak moc nenávidím život. Nepřemýšlel jsem, protože jsem byl zvlášť introspektivní. V The Pyjama Room se prostě nic jiného dělat nedalo. Ostatně v The Pyjama Room nebyly žádné osobní věci. Identita tam byla luxusem, těžko se hledala mezi bílými kovovými stěnami, dlážděnými nemocničními podlahami a gymnastickou podložkou, která měla sloužit jako postel.

V Pyžamovém pokoji však bylo okno. Bylo to velké okno, docela velké. Samozřejmostí bylo vyztužení ocelovými rámy a bezpečnostní síťovinou, která procházela samotným sklem. Nemůžeme přimět lidi, aby se osvobodili ze své bídy, že?

Dívat se z okna bylo jako dívat se na krajinu mého života. Byla zima, těsně po Vánocích. Za oknem stál malý strom, křehký a bez života. Tráva byla také mrtvá, jako by dávala najevo svou lásku k mrtvému ​​stromu a spojila se s ním bez života. Obloha byla pochmurná, jako by už nikdy nemělo svítit slunce.

Strávil jsem mnoho hodin koukáním z toho okna a přemýšlel, jak jsem se dostal do Pyžamového pokoje; přemýšlel jsem, kam bych odtamtud šel; přemýšlel, jestli mě bezpečnostní síť života ochrání před svobodou.

Tam, uprostřed mého zadumání a hněv, se to stalo. Měl jsem to vidět; připravovalo se to dlouho. Ale já ne. Ani jsem si neuvědomil, že se to stalo až dlouho poté. Ať to bylo jakkoli, stalo se to tam. Bůh tam zemřel, zatímco já jsem seděl výčitky, tam v Pyžamovém pokoji. Ne Bůh, velký-velký-otec-figura-na-nebi Bůh, i když byl součástí rovnice, ale Bůh kdokoli nebo cokoli mimo mě, co by mě mohlo opravit.

Když jsem seděl v Pyžamovém pokoji, přemítal o životě, konečně jsem přijal to, co mi všichni tak dlouho říkali. Byl jsem zlomený. Nejen dítě, které se tu a tam chovalo „špatně“. Byl jsem úplně zlomený. Byl jsem bezcenný.

Myslím, že jsem o tom přemýšlel dlouho před The Pyjama Room, jen jsem to nepřijal. Až do toho dne jsem si vždy myslel, že mě někdo zachrání před sebou samým. Vždy jsem doufal, že se najde nějaký velký, milosrdný anděl, který vstoupí do mého života a všechno zlepší. Tam jsem tedy přestal věřit. Přestal jsem věřit na anděly a démony, bohy a bohyně. Přestal jsem věřit v jakoukoli nadpřirozenou bytost, která mě měla přivést ke spáse.

Nechápejte mě špatně; nebylo to tak, že bych přestal věřit v existenci takových věcí. Měl jsem poměrně dlouhou historii církevnictví a okultismu a všeho ostatního mezi tím, což zajistilo, že se víry tak snadno nezbavím. Všem bytostem, o kterých jsem během svých krátkých 12 let života četl, jsem se zapřísahal: „Prosím, přestaň s utrpením, které je mým životem.

Tam v The Pyjama Room jsem to ale konečně přijal, konečně jsem se smířil s tím, že pokud taková bytost existuje, je jí to jedno. Bůh nebyl spasitel, bez ohledu na to, jakou podobu měl. Teď se usmívám a vzpomínám na ironii svého činu, na svou chválu Bohu, chcete-li.

Když jsem vyšel z The Pyjama Room, vrátil jsem se do svého pokoje pro soukromí. Stál jsem tam v koupelně a svíral jednorázový holicí strojek, o kterém jsem přesvědčil zřízence, kterého potřebuji na své tři chloupky na bradě, a vypáčil jsem čepel z plastového obalu. Položil jsem ho vedle inkoustového pera, které jsem položil na umyvadlo, svlékl jsem si košili a zíral na svou hruď bez vlasů. Bez dlouhého přemýšlení nad tím, proč, nebo dokonce nad významem tohoto symbolu, jsem vzal břitvu a začal si do hrudi vyřezávat – ze všeho nejvíc – Davidovo znamení. Řezy nebyly příliš hluboké; byl to koneckonců holicí strojek na jedno použití. Byly však dostatečně hluboké, aby mi na hruď přinesly jasně červenou krvácející hvězdu. Položil jsem čepel a zvedl inkoustové pero. V té době jsem nevěděl, že je rozdíl mezi inkoustem na tetování a inkoustem na jedno použití. Odtrhl jsem horní část pera a začal si roztírat inkoust do rány. Chtěl jsem, aby tato hvězda zůstala na mé hrudi jako připomínka světu, že ano, jsem zlomený. Už nikdy nezapomenu, že veškerá naděje byla ztracena. V mé dvanáctileté mysli tento čin řekl vše.

No, svůj cíl jsem nesplnil a hvězda vydržela jen asi týden. Ale věřím, že mi hvězda zachránila život. Kdybych nenašel vnitřní sílu udělat ten znak vzdoru, mohl bych se poddat ohromnému smutku a vše ukončit. Koneckonců, už tehdy jsem chtěl zemřít a mnoho hodin se snažím přijít na to, jak to udělat bezbolestně. Moje značka, můj postoj proti utrpení života mě nějak držely dál.

Co je pro mě zajímavější, teď zpětně, je to, co se ve mně ten den zrodilo. Jako u každého porodu to začalo krví a skončilo slzami. Dá se říct, že jsem měl dlouhý porod, protože krev přišla, když mi bylo 12, slzy, když mi bylo 20. Když mi bylo 20, seděl jsem ve vězeňské cele, konečně přesvědčený o tom, co jsem začal. věřit všem těm letům. Nejenže mi všichni říkali, že jsem byl zlomený, tam ve své vězeňské cele (ve správní segregaci – samovazbě – z disciplinárních důvodů, ne méně), dokázal jsem to, dokázal, že mají všichni pravdu. já byl zlomený. Nebyl nikdo, kdo by mě opravil, a nebyla žádná naděje.

Proč jsem tedy začal tuto diskuzi tím, že v den, kdy ve mně zemřelo náboženství, se zrodila spiritualita? Náboženství je proces hledání pomoci ve světě mimo sebe. Náboženství hledá svět kolem vás, aby vás napravilo. Vzdal jsem to, v mladém věku 12, v Pyjama Room. Vzdal jsem se myšlenky, že mě svět někdy opraví. To byla pro mě smrt náboženství.

Tehdy jsem si nemyslel, že bych mohl být napraven, takže nemohu říci, že by se ve mně duchovno plně formovalo. Ale proces byl zahájen. Semeno bylo zasazeno. V den, kdy jsem poprvé uvažoval o čtyřech árijských pravdách, tam v administrativní segregační cele – v pyžamové místnosti, která byla mým současným bydlištěm – jsem toho dne zjistil, že mohl být opraveno. Mohl jsem se opravit. Tehdy se ve mně zrodilo duchovno.

Bylo by spravedlivé říci, že to zní egoisticky. Mohlo by být fér to říct, když vidím, že mě neznáš a v mé mysli o tom nevíš, jsem stále zlomený. V mém světě, mé mysli, je více věcí špatných než správných. A udělal jsem to tak. Takže když tyto věci neznáte, zdálo by se fér křičet ošklivě.

Ve skutečnosti mám k pevnému hodně daleko. Mám horu hanby, která tu a tam roste tísnivě vysoko. A pro případ, že bych někdy zapomněl na „zlomený“, pro případ, že bych si mohl začít myslet, že jsem v pořádku… Musím se jen rozhlédnout, podívat se na „kde bydlím“ a vzpomenu si, jak jsem se sem dostal. Nikdy to nemůžu vzít zpět. Nikdy to nezmizí.

Takže, když říkám, že jsem jediný, kdo mě může opravit, není to žádná grandiózní představa o tom, jak se k tomuto úkolu hodím. Bůh ví, kdyby to byl pohovor, který by měl rozhodnout, kdo se na tu práci nejvíce hodí, byl bych ten poslední, kdo by mě najal, aby mě opravoval. Bohužel není nikdo jiný, kdo by to udělal, jak jsem se naučil, a nikdo jiný, kdo by to uměl.

Což mě přivádí k ο směřovat. Často se stává, že my jako američtí buddhisté nepřicházíme k buddhismu jako buddhisté, ale jako odpadlí křesťané/muslimové/židé/atd. Dostáváme se k buddhismu a říkáme: „Ach, správně; žádný vztah otec-syn-svatý-duch." Ale to, co ve skutečnosti myslíme, je: „To se mi líbí Buddha-Bože chlape." Máme na mysli: „No, chtěl jsem, aby mě opravoval jeden z ostatních chlapů, ale zdálo se, že na tu práci neměli, když byla nabídnuta, takže zkusím nového chlapa na bloku. . Možná to dokáže." Jako muž s horou problémů vám mohu říci, že tento nový chlap, Buddha, nemůže vyřešit vaše problémy lépe než ostatní.

Takže jestli je to všechno pravda, jestli jsem opravdu pořád zlomený a Buddha nemůže mě opravit, proč mám takovou víru? Proč důvěřuji slovům a učení bytosti, o které vím, že nemůže udělat jedinou věc, kterou chci, aby pro mě kdokoli na tomto nebo jiném světě udělal? Proč věřím bytosti, která mě nemůže opravit, nemůže mě udělat celistvým?

Odpověď je jednoduchá. Požehnaný neřekl: "Pojď sem a nech mě tě opravit." Vznešený neřekl: "Důvěřuj ve mě a já tě uzdravím." Dokonce ani neřekl: "Modlete se k nebi a všechno bude dobré." To, co Vznešený řekl, bylo: „Cesta není v nebi, cesta je ve vašem srdci.“ Řekl: „Nepřijímejte má slova z úcty…“ Vznešený řekl: „Tathagatové učí ve světě. To, co řekl, a já to zde parafrázuji, je "Hele, vstaň ze zadku a oprav se, protože nikdo jiný to za tebe neudělá."

Takže můžu být zlomený. Možná mám hodně zavazadel. Možná strávím zbytek života v tomto vězení. Možná mám tak velkou skříň plnou kostlivců, že budu potřebovat víc než jeden život, abych se s nimi vypořádal. Ale já to udělám. A udělám to s velkým buddhistickým úsměvem, ne proto, že jsem obzvlášť spravedlivý, ne proto, že jsem tak čistý, ne proto, že bych byl obzvlášť štědrý, ne proto, že bych byl výjimečně soucitný. Ale protože jsem dobrý buddhista. Jsem dobrý buddhista, ne proto, že jsem tyto věci, ale proto, že toužím být všemi z nich. tělo, řeč a mysl.