Stát se pokorným

Chápu, že praktikováním pokory získám pocit míru, ale co to vlastně pokora je? Tak dlouho jsem spojoval pokoru s ponížením. Často je těžké přiznat, že se mýlím; je pro mě těžké dovolit, aby věci byly takové, jaké jsou, aniž bych se snažil mít neustále pod kontrolou.

Dívám se na svět a vidím sebe jako jeho střed. Funguji, jako bych byl oddělený od všech ostatních hráčů. Všichni jsme ve scénáři, ale já mám hlavní roli. Samozřejmě je to moje ego, co ze mě dělá hvězdu, a je to moje ego, které mi brání stát se pokorným. Takže musím zkontrolovat své ego. Musím pochopit, že mé názory, nápady a přesvědčení nejsou stejné jako názory druhého člověka. Musím také připustit, že tytéž názory, nápady a přesvědčení mohou být někdy mylné, pravděpodobně častěji, než si uvědomuji. Když se mýlím, musím být ochoten to přiznat. Tím, že přiznávám svou chybu a upřímně se za ni omlouvám, rostu. Místo abych se odcizil ostatním, spojuji se s nimi. Stávám se otevřenější.

Samozřejmě, někdy mám pravdu. Někdy to vím nejlépe. V těchto chvílích je pro mě také důležité zkontrolovat svou sebestřednou mysl. V té době se mohu ve své aroganci cítit oprávněně. Když se mýlím a stále argumentuji, vypadám docela hloupě. Když mám pravdu a snažím se prosadit svůj pohled na ostatní, vypadám jako kretén!

To vše souvisí s mojí potřebou cítit se důležitý. Chci, aby vnější svět pochopil, že „chápu to“. Zároveň to v sobě posiluji. Ve skutečnosti to někdy chápu a někdy nemám tušení. Někdy mám pravdu a někdy se musím omluvit. Když se omluvím za jakýkoli prohřešek, kterého jsem se mohl dopustit, otevře mě to. Je to příjemné. S tím přichází pocit míru. To je pro mě důležitější, zvláštnější než moje ego.