Je

Požehnaný Pán Buddha řekl: „Jsme to, co si myslíme, vše, čím jsme, vzniká s našimi myšlenkami. Svými myšlenkami tvoříme svět. Mluvte nebo jednejte s nečistou myslí a problémy vás budou pronásledovat, protože kolo bude následovat vola, který táhne vůz.“

Jste-li vůl jako já, tento verš vám poskytne pauzu k zamyšlení. Když se podívám zpět na dlouhou cestu, kterou jsem ušel za svých krátkých 27 let, vidím celou cestu vyjeté koleje. Tahal jsem vozík problémů na velmi dlouhou cestu.

Za mého mládí byl náklad mého vozíku většinou ohromný hněv. Myslel jsem si hněv bylo to kvůli posměchu, kterého se mi dostalo od mých sourozenců. Protože jsem byl malý a tlustý, často mi říkali „Tank“. Tato výměna názorů z mé strany nikdy nevyvolala záchvat vzteku. Jediné další slovo v angličtině, které mě dokázalo více rozhněvat, až téměř vražedný vztek, bylo „prase“. Můj bratr byl obzvláště nalezen v tomhle a obvykle ho nechal odletět těsně před bojem, který měl následovat. Živě si vzpomínám, jak jedna taková výměna přivedla mého bratra na pohotovost s lehkým otřesem mozku. Ano, tehdy určitě věděli, jak mačkat moje tlačítka.

Svůj hněv často obviňujeme z druhých nebo z nespravedlnosti života. (Fotografie od, autor fotografie Magdalena Swebodzinská)

Když jsem dosáhl raného dospívání, rozhodl jsem se, že ano hněv byl důsledkem nespravedlnosti života. Všechno to byla chyba mého násilnického otce a nevlastní matky. Všechny moje hněv patřil k jima sociální pracovníci, kteří by nepomohli, a svět, který by neslyšel můj pláč. V raném dospívání jsem objevil jim a okamžitě jsem věděl, že to je všechno jejich chyba.

V mých středních teenageři jsem přidal právní systém do skupiny jim. Co s žalobci, detektivy, jejich procesy, doživotními tresty, které rádi dávali, oni byli určitě na vině.

V mém pozdním dospívání a na počátku dvacátých let, můj hněv– moje vyjeté koleje – vytvořili násilníci. Ten chlap, který přesvědčil mého spoluvězně, aby nechal celu otevřenou, zatímco já ležel v posteli a spal. Ten chlap, který by nebral ne jako odpověď. Ano, i oni byli jejich součástí.

Zlost nebyla jediná váha, která vykopala koleje na blátivé cestě mého života. Na mém vozíku byla spousta studu, hromada depresí, nádech zoufalství a hora závislosti, která zarývala mé koleje ještě hlouběji. Na krátkou dobu došlo dokonce k sebezranění: ocejchoval jsem se zapalovačem, Davidovou hvězdou, kterou jsem si vyřezal do hrudi jako vánoční dárek, když jsem byl na odvykací kúře. Tehdy mi bylo 12, čekal jsem, až můj nemocný otec zemře, a chtěl jsem, aby svět unesl váhu, kterou jsem už neunesl. Oni váhu by to však neubralo; oni jen to naskládal výš.

Když mi bylo 20, konečně jsem na to všechno přišel. Přesně jsem věděl, kdo za všechny mé potíže může. Věděl jsem, kdo může za ty hluboké vyjeté koleje: můj otec za to, že mě zneužil, moje nevlastní matka její, moje matka bez zvláštního důvodu, moje rodina, sociální systém, soudci, učitelé, všichni jim byli vinni za to, co bylo v mém životě špatně. To bylo všechno jim.

V tom okamžiku mého života ke mně přišla Dharma. Byl to hořký lék, ale bylo to přesně to, co jsem potřeboval. Ukázalo mi to, že musím odpustit, pokud chci být někdy zdravý a šťastný. Musel jsem také pochopit sílu slova „omlouvám se“. To byl jediný způsob, jak se vysvobodit z tohoto vozíku plného problémů, od vykopávání vyjetých kolejí, opravdu jizev, na tuto cestu, která je mým životem.

Vzpomínám si na první "Omlouvám se." Bylo to tak těžké. Nevěděl jsem, jak se k tomu postavit, když to přišlo. V té době jsem byl v administrativní segregaci a měl jsem povolený jeden 15minutový telefonát měsíčně. Bylo to během jednoho takového hovoru s mou sestrou, kdy přišla omluva.

Heather a já jsme si povídali o životě, o každodenních věcech. Poukázala na to, že viděla Chrise (moji nevlastní matku) v obchodě s potravinami. Pokračovala a vysvětlila, že čas od času vídá Chrise ve městě a na krátkou dobu spolu mluví. Když jsem se Heather zeptal na Chrisovu adresu, řekla, že ji nemá, a rychle se zeptala, proč ji chci. S pocitem přesvědčení, který jsem v tomto svém nerozhodném životě často necítil, jsem řekl: „Chci jí napsat dopis, abych jí řekl, že jí odpouštím.

Zbytek našeho rozhovoru se točil kolem snahy pochopit, proč jsem proboha chtěl napsat této ženě, která mi udělala ty hrozné věci. Heather nikdy nepochopila, že i když slova, která jsem používal, byla „Odpouštím ti“, ve skutečnosti jsem tím myslela: „Omlouvám se. Poprvé v životě jsem chtěl tuto osobu oslovit a z hloubi srdce jí říct: „Omlouvám se.

Nikdy jsem se nemusel omluvit, protože jsem nikdy nedokázal přesvědčit Heather, aby mi dala Chrisovu adresu. V duchu jsem se však toho dne poprvé omluvil.

Možná jste v tomto bodě zmatení a přemýšlíte, za co jsem se omlouval. Vysvětlím.

Přesně v ten okamžik svého života jsem konečně pochopil, že moje nevlastní matka jednala ze svého utrpení. V duchu věřila, že věci, které dělá, ukončí její utrpení. Všechny bytosti jsou takto motivovány. To znamená, že všechny bytosti jsou motivovány jedinou myšlenkou: „Už nechci trpět. Když jsem to věděl, věděl jsem, že to, co moje nevlastní matka udělala, nebylo proto, že by chtěla zvýšit mé utrpení. Udělala to, protože chtěla snížit své.

Takže jsem jí neměl potřebu odpouštět. Musel jsem jí říct, jak mě to mrzí. Musel jsem jí říct, že mě mrzí, že nerozumím jejímu utrpení. Bylo mi líto, že jsem v předchozích životech nepracoval tvrději, abych ukončil její utrpení, než to dospělo do tohoto bodu. Mrzelo mě, že jsem na svých přeludech více nepracoval a utlumil je před Vytvořil jsem karma což jí a mně umožnilo mít tak hrozný vztah. Ještě důležitější bylo, že mi bylo líto let hněv Mířil jsem na ni, když byla chyba na mně.

I když jsem nikdy nemusel říct všechny ty věci, ten den jsem se dozvěděl, že ve vesmíru existuje jen málo větších sil, než je omluva. Tentýž den jsem si sedl se svým mrtvým otcem a omluvil se mu, že nerozumím jeho utrpení. Řekl jsem mu, že mě mrzí, že nerozumím jeho utrpení. Řekl jsem mu, že mě mrzí, že nerozumím tomu, že když ho zasáhla rakovina, nepotřeboval další potíže, které vyplývaly z toho, že jsem se pomstil za všechny ty roky týrání. Řekl jsem všem duchům své minulosti, že je mi to líto, že už nikdy nezapomenu připomenout si jejich utrpení.

Pak jsem začal proces omlouvání se všem jim. Seznam je dlouhý a o pět let později lidem stále říkám, že je mi líto, že jsem o nich neuvažoval.

Někde podél linie jsem si dokonce sedl se svým vlastním nepřítelem, jediným z nich jim tak by se dalo právem nazvat my nepřítel. Posadil jsem se sám se sebou a řekl: "Omlouvám se za všechnu bolest, kterou jsem ti způsobil a z níž jsi ještě hodně zažil." A pak jsem si odpustil.

Dharma nás učí zaujmout tento postoj, bez pýchy, bez smyslu pro čest, abychom ukončili cyklus škodlivých vztahů udržovaných karma of hněv, abychom ukončili únavu, která pramení z boje s duchy nepřátel, kteří nikdy neexistovali.

A co je nejdůležitější, je to právě tento postoj, který vám dá srdce dostatečně velké na to, abyste objali celý svět. Alespoň pro mě to platilo.