Vyjasnění mylných představ o soucitu

• Soucit neznamená upadnout do osobní tísně
• Soucit neznamená být rohožkou
• Být soucitný neznamená ignorovat sám sebe
• Vytváření soucitu není jednoduchá praxe
• Význam etického chování při vytváření soucitu
• Soucit nevede k vyhoření

Vyjasnění mylných představ o soucitu (download)

Chci trochu pohovořit o tom, čím Je Tsongkhapa přispěl, že konkrétně pomůže lidem ze Západu a Netibeťanům v jejich praxi. To je svět, kterým se zabývám především, učím na Západě a také na Tchaj-wanu a v jihovýchodní Asii. Jak tedy může učení Je Rinpočheho skutečně pomoci.

Jedna věc, kterou opravdu oceňuji, je, že během života Je Rinpočheho ukázal, že studoval, a pak také cvičil. Ve své praxi začínal přípravnými zápasy, takže to vysílá silnou zprávu lidem ze Západu, kteří chtějí přeskočit přípravná utkání, přeskočit čtyři ušlechtilé pravdy a přejít přímo na tantra, protože to je nejvyšší praxe. Je Rinpočhe hned od začátku ukazuje, že takhle to nedělal a že bychom měli stát nohama na zemi a být velmi praktičtí.

Oceňuji i jeho nesektářský přístup. Chodil kolem a učil se od všech. Na Západě máme určitý druh nesektářství, což znamená, že mluvíme o tom, že jsme nesektáři, ale nechoďte do těch jiných center. Život Je Rinpočheho skutečně ukazuje, jak je důležité být zcela otevřený.

Zejména pokud jde o soucit, což je to, co chci zdůraznit, jeho učení skutečně pomáhá lidem ze Západu pochopit spoustu věcí o soucitu, které jsou běžně nepochopeny. Například na Západě existuje představa, že pokud jste soucitní, musíte trpět – to je model v křesťanské společnosti s Ježíšem na kříži. Pokud cítíte nějaké štěstí, jste sobecký. To není buddhistický přístup, zvláště první bhúmi bódhisattva se nazývá Radostný. Jsou šťastní. A bódhisattva by měl být šťastný. Pokud je vám mizerně, co děláte ve své praxi? To skutečně ukazuje, jak je důležité být šťastný a zároveň soucitný. Pokud čteme v písmech, že bódhisattvové dokážou snášet utrpení druhých, neznamená to, že upadnou do osobní tísně a jsou jen nešťastní a cítí: „Ach, nemohu snést toto utrpení, je to hrozné.“ Ale spíše nesnesou, že druzí trpí, takže nesoustředí těžiště utrpení na sebe, na „nemohu snést utrpení“, ale utrpení druhých je nesnesitelné. Takže to opět napravuje nedorozumění, které lidé ze Západu často mají ohledně soucitu.

Na Západě také panuje představa, že pokud jste opravdu soucitní, jste strhaný. Nevím, jak překládáte pushover do tibetštiny. Nebo rohožka – rohožka je jednodušší. Pokud jste opravdu soucitní, pak vás všichni využívají, chodí po vás. Nemůžeš se držet sám sebe, protože jsi tak soucitný. Znovu opakuji, to není to, co Je Rinpočhe učí nebo co ukazuje svým životem, že to vlastně je bódhisattva vyžaduje neuvěřitelné sebevědomí. Jeho Svatost o tom neustále mluví a vyžaduje to neuvěřitelnou sílu. Až tak, že pokud jste soucitní, musíte riskovat, že se na vás ostatní naštvou, protože se snažíte dělat to, co je pro ně výhodné, ale jim se to nelíbí. Musíte mít ochotu riskovat svou pověst a tak dále, abyste mohli dělat to, o čem ve svém srdci víte, že je dobré pro ostatní lidi.

Další představa o soucitu na Západě je, že to musí být vždy pro všechny nebo pro jiné lidi, nic pro vás. V buddhismu mluvíme o bódhisattva cestu, kde se snažíte dosáhnout účelu sebe a účelu ostatních. To je na Západě opravdu nová myšlenka, že jste povoleni jako a bódhisattva udělat něco dobrého pro sebe místo toho, abys vždy obětoval.

Na Západě také panuje představa, že soucit je velmi snadný a je to taková dětská praxe. Víš, odřeknutí, to je pro miminka. Soucit je pro děti. Moudrost, to jsme zvládli. Chceme tantra! Znovu, tím, že ukážeme, že soucit – to se objevilo jednoho z dalších dnů – vyžaduje důsledné a opakované rozjímání znovu, znovu a znovu, abychom skutečně proměnili naši mysl. Je důležité vědět, že tři hlavní aspekty cesty nejsou dětské praktiky. Nejsou to věci, které prostě děláte, uhněte z cesty, a protože jsme sofistikovaní lidé, pokračujeme tantra. Víte, tři hlavní aspekty cesty jsou tak bohatí a není to tak snadné, když se skutečně podíváme na svou mysl a pokusíme se ji změnit. Vlastně docela těžké. Zvláště soucit – Jeho Svatost říká, že je snadné pochopit soucit a bódhičitta, ale skutečně je vytvořit, je velmi obtížné.

Existuje mnoho dalších způsobů, jak Je Rinpočheho učení skutečně pomáhá objasnit, co je soucit a co bódhičitta. Speciálně v dgongs pa rab gsal (Osvětlení myšlenky: Rozsáhlé vysvětlení Čandrakirtího doplňku k Nagardžunově „Pojednání o středu“) kde mluví o třech druzích soucitu a zvláště o posledních dvou druzích soucitu, kde vidíme vnímající bytosti kvalifikované pomíjivostí a cítící bytosti kvalifikované prázdnotou. Mít představu o vnímajících bytostech kvalifikovaných jedním z těchto způsobů je na Západě zcela nová myšlenka. Obvykle přemýšlíme o soucitu, jako když lidé zažívají „ouch“ druh utrpení, ale nemyslíme na soucit s lidmi, kteří jsou od přírody nestálí nebo prázdní, ale kteří si myslí, že jsou stálí a skutečně jsou. existující.

Nyní budu mluvit o něčem jiném, co souvisí se soucitem, a to je etické chování a důležitost etického chování, pokud máme vytvářet soucit. Bylo mi líto, že zde nebyl celý panel o etickém chování nebo o etickém chování vinaya protože si myslím, že je to jeden z předních příspěvků Je Rinpočheho k buddhismu v Tibetu a je to opravdu něco, co v dnešní době potřebuje znovu omladit a zdokonalit. Znovu jsem zmínil, že hodně přednáším ve východní Asii a v Americe a musím říct, že ve východní Asii a jihovýchodní Asii nemá tibetský buddhismus bohužel největší pověst. To je známé jako tantra a obraz lidí je takový, že praktikující tantra, pijí a mají sex. Mnoho lamy jděte tam a dávají mnoho zasvěcení, ne vždy učí, ale zvoní na zvonky, hrají na bubny a tak dále. Lidé si začínají myslet, že tibetský buddhismus není ve skutečnosti forma buddhismu, že lidé neznají správně Dharmu.

Také, musím-li říci, někdy chování některých mnichů, kteří tam chodí, zejména mnichů, vede k tomu, že mnoho lidí pomlouvá tibetský buddhismus a dokonce pomlouvá Jeho Svatost, protože mniši nedodržují své pravidlo aby se zabránilo sexuálnímu kontaktu. Nerad o tom musím mluvit, ale je to důležitá věc a opravdu je potřeba to napravit. Všichni jsme zodpovědní za udržování odkazu Je Rinpočheho, ať už jsme vysvěceni nebo jsme laici, ať jsme učenci nebo praktikující. Všichni musíme zachovávat jeho odkaz a předávat ho dalším generacím a toto etické chování je tak důležité, zvláště ze strany mnichů.

Sexuální chování je jedním bodem, který je obtížný, druhým jsou peníze. Lidé, kteří tam chodí a žádají o dary, údajně pro své kláštery, ale ve skutečnosti pro svou vlastní kapsu. Nebo žádají lidi, aby potěšili – mniši žádají lidi, aby podpořili své rodiny, a pak žádají stále více peněz. Opravdu to v lidech vyvolává špatný dojem z tibetského buddhismu. Možná si řeknete, že to dělají jiné tibetské buddhistické tradice. Jsme Je Rinpočheho následovníci, to neděláme. Není pravda.

Myslím, že pokud Je Rinpočheho opravdu milujeme – a sám to vím, opravdu mi zachránil život. Narodil jsem se v barbarské zemi, která se za poslední tři roky stala barbarštější. Hledal jsem smysl a Je Rinpočheho učení bylo jako, dobře, tady je smysl mého života, tohle je to, co má smysl. Tato učení mají tolik potenciálu skutečně pomáhat světu a pomáhat jednotlivcům, pomáhat společnostem, ale abychom toho dosáhli, musíme ukázat příklad nejen soucitu, ale také etického chování a spravedlivého zacházení s lidmi, správného zacházení s lidmi. Toto, i když je to nepříjemné, promiňte, Pane BuddhaDělám to, protože my všichni, včetně mě, to musíme mít na paměti.

Dalším nedorozuměním ohledně soucitu je, že soucit vede k vyhoření. Že pokud jste opravdu soucitní, prostě se opotřebujete a nemůžete fungovat. To není pravda. Mluvil jsem o vyhoření ze soucitu v jedné ze svých knih a Roshi Joan [Halifax] mi napsal a řekl, že pokud vyhoříte ze soucitu, váš soucit nebyl skutečným soucitem. Že v tom byl nějaký jiný prvek, protože pokud opravdu máme soucit, dává vám to konzistentní energii. Můžete být fyzicky unavení a my si samozřejmě potřebujeme odpočinout, jak nám říká Šantideva, ale pokud jde o naši mysl, pokud existuje skutečná péče o druhé, pak mysl neshoří. Mám před sebou dlouhou cestu tímto způsobem, nevím jak vy.

Dalším nedorozuměním ohledně soucitu je, že by ho lidé měli skutečně ocenit. Když jsem soucitný, měli by mi poděkovat. Chci říct, je to jen zdvořilé. Měli by pro svůj vlastní prospěch poděkovat, když k nim budu soucitný.

Pokusil jsem se ho (moderátora) podplatit ještě nějakou dobu. Dobře, teď zavřu.

Tato přednáška byla revidována pro tisk v RDTS (Znovu si představit tibetskou osadu Doeguling) Časopis. Publikovaný článek je reprodukován zde: Učení, život a vyučování bódhičitty.