Třetí nectnost řeči: Tvrdá řeč (část 1)

Třetí nectnost, která Buddha poradil nám, abychom věnovali pozornost drsné řeči. To je řeč, která zraňuje city někoho jiného. Je to odlišné od rozdělující řeči, protože s rozdělující řečí jsem na tuto osobu naštvaný, takže mluvím s jinou osobou. S drsnou řečí jsem naštvaný na tuto osobu, takže jí řeknu něco zlého přímo. Tvrdé řeči zahrnují urážení, zlehčování, kritiku, zesměšňování, škádlení, zesměšňování, všechny tyto druhy způsobů, kterými znevažujeme a ponižujeme někoho jiného.

Často pochází z hněvnebo často pochází ze žárlivosti. Může to pocházet i z jiných emocí, ale myslím hněv a závist jsou pravděpodobně ty hlavní. Zlost je zadržen a my explodujeme. Myslíme si: „Tato osoba udělala něco špatného a musí to vědět! Takže ve prospěch všech cítících bytostí, se soucitem jim řeknu, jak se zlepšit!“ A pak říkáme: "Udělal jsi to a udělal jsi tamto, bla bla bla bla!" Pak je obviňujeme, znevažujeme je, nadáváme jim a nazýváme je. A na konci si myslíme: "Ach, cítím se mnohem lépe, dostal jsem to z hrudi." Ale ten druhý? Často se cítí prohnilí, cítí se opravdu zraněni nebo jsou naštvaní a na oplátku reagují s hněv a tak jsme právě začali pěknou malou hádku. Vybuchl jsem na ně a oni pak vybuchli zpět na mě a já – tam a zpět a tam a zpět. A to se tak často opakuje v pracovních situacích a v rodinách. Je to opravdu docela tragické, když vybouchneme a naše nálada prostě převezme kontrolu nad situací.

Nyní někteří lidé nevybouchnou, protože se bojí o své vlastní hněv, nebo často, jak je nám ženám říkáno: "Nemáte právo se zlobit, máte být milé." Takže místo toho děláme, že úplně ustupujeme ze situace. Jsem naštvaný, co nadělám, otočím se, odcházím, moje chování je ledové. Otočím se, vrátím se do svého pokoje a našpulím se, vztekám se a je mi to líto. Ale i to je forma komunikace. Svou řečí tedy nemusíme komunikovat, ale v mnoha případech by to také mohlo být považováno za drsnou řeč. Protože to, co ve skutečnosti říkáme: "Nejsi hoden toho, abych s tebou mluvil, protože jsem tak zraněný a naštvaný."

Velmi často tyto druhy hádek začínají nějakou maličkostí. Protože zvláště ve vztazích, kde někoho velmi dobře známe, s ním ne vždy nesouhlasíme, protože je příliš vyčerpávající vždy nesouhlasit. Věci jsme prý nechávali být, ale ne vždy je necháváme jít, necháváme si je vzadu v mysli, abych je příště, až budeme mít velký boj, mohl vytáhnout ven. Takže můžu říct: „Bojujeme kvůli tomu, ale minulý týden jsi udělal tohle a týden předtím tamto a týden předtím tamto,“ a nechal jsem si celý pěkný úhledný seznam všech těchto věci, které použijeme jako munici, až budeme příště bojovat. Nám se to líbí. Je to opravdu dost hloupé.

Někteří lidé mají takovou povahu, že kvůli nějaké maličkosti prostě vybuchnou. A pak jen řeknou lidem kolem sebe: „No, já jsem naštvaný člověk. A ty jsi prostě taková, jaká jsem. Nemůžu nic dělat, musíš se mnou žít." A to není fér, protože nejsme ze své podstaty naštvaní. Zlost není zakotvena v přirozenosti naší mysli. Můžeme se změnit. A není fér jen říct: „Mám právo vybuchnout, protože mám hněv, a tak vy, moje rodina, lidé, na kterých mi záleží nejvíc, musíte snášet moji špatnou náladu.“ Není to fér vůči všem ostatním. A vytváří spoustu negativity z hlediska negativního karmaa mnoho zlé vůle mezi lidmi.