Druhá nectnost řeči: rozdělující řeč (část 2)

Kritizovat někoho ze žárlivosti neznamená, že vypadá špatně; vypadá to špatně. Ani nám to nevypadá dobře, nesplňuje to, co chceme. Ale vytváří to velký nepořádek, protože žárlíme, a místo toho, abychom svou žárlivost uznali a použili protijedy, Buddha učili proti žárlivosti, co děláme, je, že chodíme kolem a mluvíme s každým o tom: „Věděl jsi, co to a tak udělalo? A udělali tohle a udělali tamto…“ A všechno je to motivováno žárlivostí a kazíme někomu reputaci, vytváříme masivní disharmonii v rodině, na pracovišti, jo?

Takové věci se mohou stát na pracovišti, s vaší prací. Velmi často se stane, že se určitá skupina lidí na pracovišti spojí tím, že kritizují někoho jiného. Říkáme tomu obviňování černé ovce. Vyberete si jednu osobu, pak všichni stojí kolem a pomlouvají. "Tato osoba..." A výsledkem je, že jsou tak špatní a jsme přátelé, a to, co nás spojuje, je naše rozdělující řeč proti této osobě. Co je to za přátelské pouto, když mluvíte o někom špatně? Jak vás to spojuje s jinou osobou jako přítelem? Protože oba vytváříme negativitu. Takže kdyby ten člověk měl vůbec nějaký rozum, když jsem mu nadával, drželi by se ode mě dál. Kdybych měl vůbec nějaký rozum, když tato skupina lidí tu osobu očerňovala, držel bych se od nich dál. Protože každý, kdo dnes nadává jednomu člověku, bude zítra pomlouvat mě.

Ale je tak zvláštní, jak naše mysl přemýšlí, že si myslíme, že když položím jednu osobu, tak to vypadá dobře. Nebo nás to nějak uspokojuje. Pomstili jsme se. Ale nemyslím si, že takové chování nám ve skutečnosti pomáhá, pokud jde o naši vlastní sebeúctu. Protože víme, co jsme udělali a víme, proč jsme to udělali, a víme, že to byla prohnilá věc. Takže i když všichni ostatní na pracovišti nebo všichni ostatní v rodině souhlasí, fuj, ta osoba je strašná, cítíme se ve svých srdcích opravdu mírumilovně? To jo? My ne. Takže to, jestli ostatní lidé souhlasí s tím, co říkáme, nebo ne, je vlastně jedno. Známe realitu a musíme se vypořádat s vlastními pocity lítosti, když jednáme proti naší vlastní etické disciplíně.

Na druhou stranu využít naši řeč k vytvoření harmonie je opravdu krásná věc. Když se o to opravdu pokusíte, dejte si domácí úkol. Každý den musíte říct něco, co lidi spojí v harmonii. A když to opravdu praktikujete, cítíte se ve svém srdci velmi dobře. Když někoho jiného upozorníte na dobré vlastnosti tohoto člověka, když se dva lidé hádají, když jim pomůžete usmířit se a pustit jejich hněv a odpusťte a omluvte se, víte, máte ze sebe opravdu dobrý pocit. Takže je to velmi báječná praxe vyzkoušet a upřímně se do toho zapojit. Pomáhá nám to, pomáhá to ostatním. Všichni říkáme, že chceme mír, takže bychom měli k vytvoření takového míru použít naši řeč.

Někdy vyvstává otázka, že jsme součástí skupiny a všichni o nějaké osobě mluví špatně, ale neuvědomují si, že to dělají, protože je to tak baví a je to taková stmelující zkušenost. Co tedy děláte v takové situaci, abyste přinesli povědomí o situaci, o tom, co se děje?

Myslím, že je dobré říct, jak se cítíme. Neříkejte lidem: "Víte, dopouštíte se nectnosti rozdělující řeči." Nedělej to. To ničemu nepomůže. Ale řekni, jak se cítíš. Takže pokud všichni o někom mluví špatně, řekněte: "Cítím se v této diskusi opravdu nepříjemně, protože mluvíme o této osobě a oni tu nejsou, aby řekli svou stranu příběhu, a já se cítím nepříjemně." A pak se omluvte a odejděte z diskuze. Je to velmi jednoduché.

Velmi často se setkávám s tím, že říkáme: "Jak se vypořádám se situací, jak se vypořádám, co udělám?" A vlastně jde jen o to říct pravdu. To jo? Ale někdy je pro nás tak těžké to říct, protože se bojíme: „Když řeknu, že se cítím nepříjemně, pak si tito lidé budou myslet, že je kritizuji, nebo nebudu součástí skupiny nebo vy vědět, kdo ví co. Ale myslím, že když to řekneme velmi hezky: "Cítím se nepříjemně a nechci takhle dál mluvit." Nekomentujeme je, jen jim o sobě říkáme a pak se vymlouváme, a to je dobře.