Nezapomenutelné vzpomínky

Po zbytek svého života, kdykoli pomyslím na americkou invazi do Iráku, budu Ji vidět. Víte, jak vaše mysl pořizuje malé momentky vaší každodenní existence a ukládá je do části vaší paměti, kterou rád nazývám „oko mysli“? Máte tam celé fotoalbum. Mám jasné a zřetelné obrazy (vzpomínky) od svých čtyř let. Zamrzlé okamžiky v čase, momentky ne na filmu, ale vložené do mé mysli. Je jich mnoho, některé jsou jasnější než jiné, některé jsou příjemnější než jiné, některé rvou mé srdce a některé, které mě rozesmějí a rozesmějí. Ale jediný snímek v mé mysli, který pro mě ilustruje a zosobňuje válku v Iráku, nebyla velká socha Saddáma, který byl svržen, nebo bomby vybuchující v noci v Bagdádu. Moje první vzpomínka na ni bude vždy na ni.

Dívám se na španělskou televizi, aby mi pomohla naučit se španělsky, a zatímco jsem se díval na Univision Zprávy, Viděl jsem ji. Univision vysílala zprávy od španělského zpravodaje a španělského zpravodajského štábu, kteří byli v Bagdádu před, během a po nepřátelských akcích. Ukazovali věci, které americká média nepředstavovala, jmenovitě civilní oběti a čtvrti Bagdádu, které byly zasaženy nepřiměřeným množstvím amerických bombových útoků. Jedna zpráva ukazovala výsledek zbloudilé „chytré bomby“, která přistála v sousedství – rozpadající se budovy a mrtvé civilisty, a ukazovala Ji.

Byla to irácká dívka ve věku čtyř nebo pěti let a měla tu smůlu, že byla blízko výbuchu bomby. Televizní reportáž ukázala, že ji nosí na jakýchsi nosítkách. Přišla o obě ruce a jednu nohu, krvavé pahýly pokryté špinavými hadry a oči otevřené, zasklené, hluboko v šoku. Když jsem viděl ten její obraz, věděl jsem přesně v tu chvíli, že na to nikdy nezapomenu. Nikdy. Byl jsem tak naštvaný a smutný a zastyděl jsem se… a ztichl. Cítil jsem se za ni částečně zodpovědný. Byla to moje země a moje vláda, kdo jí to udělal. Tato nevinná, krásná malá lidská bytost se stala tím, čemu Rumsfield a generálové říkají „vedlejší škody“. Plakal jsem pro ni a modlil se za ni. Viděl jsem ji v duchu asi milionkrát. Cítím k ní spojení navzdory tomu, že je na druhém konci světa.

Nejdřív mě napadlo, jestli žije nebo zemřela. Byla schopná přežít s těmi hroznými zraněními? Byl jsem tak naštvaný. Pomyslel jsem si: „Zajímalo by mě, co je to zbraň hromadného ničení podle její čtyři nebo pět let staré logiky? Co si myslí, že ZHN je?" Zvažoval jsem důsledky, které tato nepříliš chytrá „chytrá bomba“ měla v jejím životě. Tato bomba sestavená „dobrými křesťany, bohabojnými lidmi“, která nakonec zabila nevinné ženy a děti. Cítil jsem spoustu emocí a několik dní poté jsem se hodně introspekoval. Tehdy jsem se stal méně hlasitým a zamyšlenějším ohledně Iráku a Iráčanů a této neodůvodněné invaze.

O pár týdnů později, poté, co Američané dobyli Bagdád, jsem se díval Zprávy znovu, a ten samý Španěl se svým kameramanem hlásil z Bagdádu. Část té zprávy ukazovala nemocnici, kterou zásobovali američtí mariňáci...a tam byla! Ležela na čistém nemocničním lůžku a na ranách měla čisté obvazy. Tři pahýly, které snad budou vybaveny nejnovějšími protetickými končetinami. Stála tam se svou dívčí tváří, ani se neusmívala, ani neplakala, ale zvědavě se dívala do kamery.

Chodrone, co na to říct? Brečel jsem. Tady je tento 6'4″ velký drsňák sedící ve španělské televizní místnosti a po tvářích mu stékají slzy. Blázen, co? Byl jsem ve vězení přes 13 let, viděl jsem muže pobodané, zabité a bité. V mysli mám mnoho snímků, některé dobré a některé neuvěřitelně hrozné, a jen když jsem viděl, že tato malá holčička přežila a vyroste, cítil jsem se celý měkký a emocionální.

Vždy budu za tu holčičku cítit určitou zodpovědnost, protože jsem součástí země, která jí tou zatracenou bombou navždy změnila život. Jsem si jistý, že mnozí z mých krajanů zapomenou na utrpení, které jsme uvalili, abychom odstavili Saddáma od moci – a nenechte se mýlit, byl to zlý, despotický, tyranský diktátor, který musel odejít – ale já na ni nikdy nezapomenu.