Vyvolený život

Kámen, ocel a sklo budov odváděly vysoké sluneční paprsky dolů do tříd, ulic a chodníků, aby je pohltil černý asfalt a bílý beton. Muž cítil, jak teplo stoupá skrz ulice obnošené podrážky jeho roztrhaných New Balance 224. Přestože jeho tvář a tělo byly zvětralé sluncem, chladem a deštěm, usmál se klidně.

Procházel se mezi obchodníky, kteří spěchali na schůzky o marketingových strategiích, produktových řadách a na schůzky o vedení dalších schůzek; honba za penězi, povýšení a kancelář na rohu. Kolem něj se hnali nakupující, tahali tašky a krabice od Gucci, Saks a The Gap a usrkávali kávu ze Starbucks. Proběhli kolem a chytili se elegance, kterou viděli v GQ a Cosmu. Šílený dav mluvil a posílal textové zprávy a kontroloval aktualizované sportovní výsledky o svých nejnovějších mobilních vychytávkách nebo pohupoval hlavou v rytmu Kelly Clarksonové nebo R. Kellyho – připojeného ke svému iPodu, odpojeného od okolního světa.

Muž se vytrvale plahočil po své známé stezce, zatímco svět uháněl kolem, na kole přes nové módy a vychytávky, nové války a staré války a nikdy nekončící utrpení a bolest. Tuto cestu podnikal každý den už mnoho let. Nepamatoval si, že by tento každodenní pobyt neabsolvoval. Jednou se procházel v jiném městě a předtím ještě v jiném městě. Chodil dál a dál a dál.

Nosil součet svého pozemského majetku v plastovém pytli na odpadky. Taška nebyla těžká, protože toho moc nevlastnil: pár starých gumových holínek, zimní kabát, misku a lžíci, otrhanou deku, tři knihy a pár dalších drobností. Když žil na ulici, naučil se žít jednoduše. Rozhodl se být nezatížený, našel skutečnou spokojenost bez světských příkras.

Těsně po poledni dorazil do cíle, do veřejného parku v samém srdci města. Svou pravidelnou trasu procházel bludištěm cest, míjel rybníky a hřiště, cílevědomě procházel háji stromů a travnatými poli, kde si lidé házeli frisbee a pouštěli draky. Procházel kolem dělníků na lavičkách v parku a hltali obědy z Panera Bread nebo dolarové menu ve Wendy's. Někteří poslouchali svůj iPod při pití ledové kávy ze Starbucks. Většina si nevšimla, že kolem procházel muž v otrhaných šatech; ti, kteří ano, se možná divili, proč se bezdomovec tak spokojeně usmívá. „Musí to být blázen, nebo výhra,“ komentovali to svému příteli, který byl s největší pravděpodobností zaneprázdněn podcastem s nejdůležitějšími momenty z včerejšího American Idol.

Muž přišel do nádherné zahrady uprostřed parku, kde sešel z cesty a došel k okraji záhonu s květinami a keři. Stál přesně na místě, kde stál každý den, mezi kosatci, pivoňkami, sedmikráskami a liliemi, položil svůj majetek na zem k nohám a tiše stál a hleděl dolů na bílé, žluté, červené a fialové květy.

Meditoval jako každý den, zatímco lidé kolem něj sledovali a přemýšleli, co přesně ta šílená wino dělá, když stojí jako socha mezi květinami. Děti se ptají rodičů, co ten „špinavý muž“ dělá; "Ššššš!" nedívej se!" řekli by jim to, když kolem muže spěchali. Jiní by mohli křičet: „Hej socha! Proč si nenajdeš opravdovou práci, ty vole!" Muž slyšel všechna ta slova, všechny posměšky a vtipy, ale chápal jejich prázdnotu. Pokračoval ve svém rozjímánía zachoval si zaměření, které roky a roky piloval.

Jeho účel rozjímání byl každý den stejný. On by přemýšlet se záměrem pomoci všem cítícím bytostem uniknout jejich utrpení. Představil by si je všechny – bytosti v parku, město, svět a všechny říše – jak tam před ním sedí mezi květinami, na zelených polích; každá vnímající bytost tam sedí před ním. Jejich utrpení a hněv a zmatek vytvořil obrovský oblak černého, ​​špinavého kouře, který jim visel nad hlavami. Muž by to všechno vdechl hněv, všechno utrpení a zmatek, pak vydechněte čistý soucit a milující laskavost. Vzal na sebe všechno utrpení každé vnímající bytosti, když se za všechny modlil, aby získal moudrost, klid a opravdové štěstí.

Lidé kolem něj nevěděli, nemohli pochopit, proč žije tak, jak žil. Jak procházeli životem ve spirále, ponořeni do svých světských starostí, nechápali, jak jim každý den pomáhal. Nedostalo se mu uznání ani díků, ani po nich netoužil. Právě to udělal.

Nakonec se po nějaké době naposledy nadechl a pak zhluboka vydechl. Potom zvedl tašku a vrátil se zpět z parku do města. Znovu se přebrodil náporem přeplněného chodníku a vrátil se do své poustevny – velké nakřivo ležící chladící/mrazicí kartonové krabice Frigidaire, která byla pod mostem pokryta fólií čirého plastu. Muž se posadil u vchodu do své poustevny, otevřel starou, v kůži vázanou knihu, Třicet sedm praktik bódhisattvů, a pečlivě listoval křehkými zažloutlými stránkami. Muž četl. Vybral si tento život Bodhisattva. Byl rád, že ano.