Laskavost matek (všech bytostí)

Včera jsem viděl film o Dalai Lamamatka. Bylo to o matkách obecně, ale především o matkách Dalai Lamajeho matka a Jeho Svatost říkala, že naše matka je naší první učitelkou soucitu. Ale přednesl, že když říká, že soucit je skutečně tím, co dělá náš život hodnotným; že laskavost je to, co nám dává energii žít, co dává našemu životu smysl. Život není jen o tom mít své vlastní potěšení, mít svůj vlastní způsob, být slavný a bohatý a mít spoustu pozornosti. Život je opravdu o dávání druhým a naše matka je naší první učitelkou. A myslím, že naše matky často nejsou uznávány jako učitelky soucitu.

Sama pro sebe vím, že pokaždé, když se mě matka snažila přimět, abych se o své věci podělil, jsem kvílel a řekl: „Proč? Tyhle jsou moje – moje!” [smích] A přesto se naše matky trpělivě snaží a učí nás dělat ten nejzákladnější akt sdílení věcí s ostatními. A přesto je celý náš život o sdílení, že? Vždy sdílíme; musíme sdílet. Pokud se nedělíme, nemůžeme přežít, protože se můžeme cítit jako nezávislé entity, můžeme mít pocit, že máme na starosti své životy, ale ve skutečnosti vše, co máme, vše, co víme, vše, co jsme schopni udělat, přišlo, protože nás ostatní lidé povzbudili. Ostatní lidé viděli náš talent a zlepšili ho. Dali nám učení; udělali tolik věcí. Takže se s námi podělili o své odborné znalosti, a přesto máme pocit, že když těžíme z něčích odborných znalostí, že je to vlastně všechno naše vlastní, o které se nemusíme dělit.

A přesto je to naše matka, kdo tam sedí, když se taháme s jedním ze sourozenců nebo tak něco, a říká: „Buď laskavý. Sdílejte se svým bratrem nebo sestrou." A to jsou první lekce, které si s sebou skutečně bereme v celém životě – když vytváříme vztahy mimo dohled naší rodiny, jak vyrůstáme, vytváříme ta přátelství, zakládáme rodiny a tak dále. Sdílení je opravdu klíčem k tomu, a to vše pochází z učení naší matky.

A naše matka nás samozřejmě učí nejen tím, že nám říká, ale také modelováním, a to je nejdůležitější způsob, jak rodiče učí své děti. Moji rodiče se z toho snažili dostat tímto způsobem – říkali: „Udělej, co říkám; nedělej to jako já." [smích] Takže vám říkám, abyste nelhal, nelhal. Ale když lžu, nekopíruj mě. Ale to jako rodič nefunguje. Musíme se učit příkladem, vzorem. A tak nás naši rodiče učí, jak sami jednají, jak se vypořádat s obtížemi. Samozřejmě, že někteří naši rodiče jsou ve zvládání obtíží lepší než jiní. Učí nás čehokoli, čeho jsou v konkrétní chvíli schopni. Ukazují nám, co v té době vědí. A pak se to naučíme.

Doufejme, že také uděláme, jak říkají, protože mají určitou moudrost. Nevím jak vy, ale moje máma a můj táta taky, jak jsem vyrůstal, zbystřili. [smích] Byli vaše máma a táta chytřejší, jak stárli? Když mi bylo 16, moje máma a táta byli opravdu hloupí. [smích] Nic nevěděli. Byli z toho tak mimo. Pořád mi říkali: "Počkej, až budeš mít děti, pak to budeš vědět." Takže jsem neměl děti. [smích]

Ale čtení, které jsi udělal, bylo tak krásné, že jsem si dokázal představit, že to všechno říká moje máma. Fotbal jsem nehrál, takže na tribuně naštěstí neprochladla, ale místo toho si prošla nejrůznějšími věcmi. Naše matky svým příkladem skutečně dávají najevo, že se starají více o druhé než o sebe. Protože když se nad tím zamyslíte, mít dítě je naprosté štěstí. ne? Nemáte ponětí, kdo se stěhuje do vašeho domu. [smích] Nemám tušení! A přesto otevřete dveře a přivítáte je dovnitř a nevíte, jestli zůstanou 18 let nebo 45 let. Ale vy je jen s láskou vítáte. Je to úžasné, že?

Kdybych přišel k vašim dveřím a řekl: „Chci se nastěhovat na dalších 18 až 45 let,“ nemyslím si, že otevřete dveře dokořán a pozvete mě. A přesto to rodiče, zejména matky, dělají. Myslím, naše matky nás pozvaly do svých vlastních těl. A pak všechny ty neplechy, do kterých se v životě dostáváme – naše matky jsou ty, které nám opravdu visí.

Matky lidí ve vězení

 Dělám hodně vězeňské práce, většinou s muži, a pro tyto chlapy jsou jejich matky jedinou osobou, která v ně stále věří. Jejich matka je jediná osoba, která jim stále posílá přání k narozeninám a posílá jim vánoční přání. A tak mi většina z nich říká: "Když jsem byl malý, choval jsem se ke svým rodičům ohavně, a přesto jsem tady ve vězení a je to moje matka, kdo je tu pro mě." A tak matka ve svém dítěti stále vidí krásu, i když ji nevidí celý svět. Jsem si jistý, že matka Usámy bin Ládina – kdyby byla naživu; Nevím, jestli je nebo ne – ale jsem si jistý, že vidí své dítě s láskou v srdci. Protože ho držela, když byl dítě, které nemohlo nic dělat.

Lidé se nerodí jako teroristé. Rodí se jako bezmocní jedinci, kteří jsou vyživováni laskavostí druhých. A tak, kdyby ho jeho matka mohla vidět v kráse a vidět ho s laskavostí, možná bychom se také mohli trochu protáhnout a uvědomit si, že nikdo není ve své podstatě terorista. Neexistují žádní bytostně zlí lidé. Jsou lidé, kteří byli podmíněni různými způsoby, lidé, kteří přicházejí do života s různými karma a tak dále, ale není nikdo, kdo by byl ve své podstatě zlý. A jsem si jistý, že matka všech se dívá na své dítě s láskou – bez ohledu na to, jakou hroznou věc jejich dítě udělá.

nemyslíš? Mnohé z vás jsou matky, myslete na to, co vaše děti udělaly – myslete na to, co vaše děti udělaly, o čem vám neřekly. [smích] Pravděpodobně jsou věci, o kterých nemáte ponětí a ve skutečnosti je ani nechcete vědět. [smích] Ale kdybyste to věděli, pořád byste své dítě milovali. A tak si myslím, že způsob, jakým matka miluje své dítě, je příkladem pro nás všechny, který bychom měli kultivovat – nejen vůči těm bytostem, které jsou našimi dětmi v tomto životě, ale vůči všem.

V buddhismu říkáme, že každý byl v té či oné době naší matkou, protože mluvíme o znovuzrození; měli jsme předchozí životy a budeme mít životy budoucí. Takže někdy byli všichni naší matkou, a když byli naší matkou, dívali se na nás s laskavostí a láskou a vstávali ve dvě hodiny ráno, aby nás nakrmili, a chodili po domě se zvracejícími se na blůze – se vším.

Přemýšlejte o laskavosti, kterou nám projevovaly všechny bytosti, když byly našimi rodiči. Možná to nejsou naši rodiče v tomto životě, ale byli v minulosti a mohou být v budoucnosti. Namísto toho, abychom viděli lidi jen podle toho, jak se nám v tomto životě jeví a co se nám líbí a co se nám nelíbí, a jak lidi posuzujeme a hodnotíme, podívejme se dál a uvidíme, že když byli našimi rodiči, zvláště naší matkou, vždy nám prokazovali tolik laskavosti. A oni se tak často vzdali vlastního štěstí, abychom my mohli být šťastní. A přesto jsme to jako jejich děti málokdy ocenili.

Oplácení této velké laskavosti

 Můj táta vyrostl uprostřed deprese a moje babička mi jednou řekla, že velmi často říkala, že večeřela, když ne, aby se můj táta a můj strýc najedli a neměli z toho špatný pocit. Tento způsob, jak si vážit druhých více než sebe, je příkladem, který nám ukazují naše matky. Pokud to vezmeme za hranice tohoto života a pokud to vezmeme za hranice toho, koho máme rádi a koho nemáme rádi, a uvidíme, že všechny bytosti byly naší matkou a prokázaly nám tuto laskavost, pak si i my můžeme jaksi automaticky vyvinout pocit, že chceme tuto laskavost oplatit. A tak je samozřejmě důležité oplatit laskavost tomu, kdo je naší matkou v tomto životě, ale chceme také oplatit laskavost všem našim matkám v předchozích životech.

Moje matka se například nikdy nezajímala o buddhismus. Nikdy nepotkala žádného z mých učitelů. Začala jednu z mých knih a pak ji odložila. [smích] A už nikdy nezvedla další z mých knih – i když ráda řekla sousedům, že její dcera je spisovatelka. [smích] Takže jsem nemohl sdílet Dharmu, která je nejcennější věcí v mém životě, se svou vlastní matkou. Zemřela před dvěma a půl lety. Nemohla jsem to s ní sdílet, ale sdílím to s vámi, protože jste všechny byly mými matkami v předchozích životech.

 A možná se nepoznáváme, ale pokud se na sebe díváme tímto způsobem, automaticky se cítíme spojeni s ostatními. Bez ohledu na to, jak vypadá jejich „vnější balíček“, bez ohledu na to, jaké jsou rasy nebo etnické skupiny nebo náboženské skupiny, pohlaví nebo věku, pokud se v našich srdcích spojíme se všemi bytostmi, které byly naší matkou a byly k nám laskavé a dělaly pro nás věci – které by neudělaly pro nikoho jiného –, pak se v našem srdci automaticky objeví pocit, že chceme tuto laskavost oplatit. A když máme ten pocit, že chceme oplatit laskavost, že se chceme podělit o laskavost s ostatními, kteří jsou kolem nás – s každým, kdo je kolem nás –, pak má náš vlastní život smysl a náš vlastní život má v sobě krásu. ne?

Někdy se chytneme: "Chci této osobě prokázat laskavost." Ale velmi často se stává, že člověk, kterému chceme prokázat naši laskavost, naši laskavost nechce. Je jim 16 let. [smích] Pamatujete si, když vám bylo 16 a buď jste chodili před svými rodiči nebo za rodiči na ulici, ale nechtěli jste, aby vás s nimi někdo viděl? [smích] Někdy mohou matky chtít být ke svým dětem laskavé, ale jejich děti nejsou v tu chvíli připraveny to přijmout. Nedovolte, aby to pro vás bylo frustrující. Všichni ostatní kolem vás byli v předchozích životech vaším dítětem nebo byli vašimi rodiči v předchozích životech, a proto dávejte svou laskavost všem ostatním kolem vás. Nemyslete si, že laskavost může být poskytnuta jen několika zvláštním lidem, protože když takto uvažujeme, pak pokud tito lidé nejsou připraveni ji přijmout, uvnitř nás bolí. Ale laskavost je něco, co lze dát každému a čím více dáváme, tím více máme.

Tak si to prosím vezměte s sebou. A když dáváte laskavost, nemyslete si: „Ach, já musím být Matka Tereza,“ nebo podobně – existuje tolik způsobů, jak vidět laskavost. Někdy je to jen tím, že někomu pomůžete něco nést. Nebo někdy je to jen tím, že se usmějete na někoho, kdo úsměv potřebuje. Existuje tolik malých způsobů, jak projevit laskavost, které mohou být pro ostatní lidi opravdu, opravdu důležité. A tak, když se takto rozšíříme a uděláme mnoho malých skutků laskavosti, pak se z nich ve skutečnosti mohou stát docela velké věci – nejen pro druhé, ale také pro obohacení našeho vlastního srdce.