Lev hrdosti

• Pýcha je založena na silném pohledu na sebe sama
• Apelovat na naši vlastní moudrost, aby nám pomohla překonat pýchu
• Rozvíjení vnitřního sebevědomí proti pýše

Osm nebezpečí 01: Lev hrdosti (download)

Napadlo mě začít procházet text o osmi nebezpečích, před kterými nás Tara chrání. Často to překládají jako „osm strachů“, ale „strach“ mi připadá velmi vtipné slovo. Myslím, že je lepší říct těch osm nebezpečí.

Začneme tím prvním, propracujeme se. Je to od Korunní ozdoba pro moudré, hymnus na Taru, který složil Gjalwa Gendun Drup, První Dalai Lama, poté, co dokončil a rozjímání ustoupit na Taře. Tak napsal tento text.

První verš je o lvu pýchy. Víte, jako věc MGM. Grrrrrr. Takže to říká:

Bydlení v horách špatné názory sebevědomí,
Nafoukaný tím, že se drží nadřazeně,
Ostatní bytosti to drásá pohrdáním:
Lev pýchy – prosím, chraň nás před tímto nebezpečím!

Pokud vidíme Tarinu povahu jako povahu moudrosti, pak nás moudrost ochrání před pýchou, že? Protože pýcha – nebo někdy se to překládá jako domýšlivost nebo arogance – je založena na velmi silném pohledu na jáství, jak se říká zde ve verši. Takže je to založeno na tomto neuvěřitelném sebeuchopení: Tam jsem JÁ. JSEM. A hlavně ten pocit být kontrolorem.

Existují různé druhy pýchy a jeden druh se nazývá „já namyšlenost“. Miluji ten termín, protože to tak výstižně popisuje. Domýšlivost Já. Jak se cítíme namyšlení jen proto, že si myslíme, že existujeme: JÁ JSEM. Je to domýšlivost, ne? A tak Tarina povaha je moudrost, tohle překoná.

Když říkáme: "Taro, prosím, chraň nás před tímto strachem," není to tak, že by se Tara snesla dolů a vytáhla z našich myslí všechnu pýchu... Nebylo by to hezké? [smích] Ale takhle se to nestává. Když se obracíme na Taru, apelujeme ve skutečnosti na naši vlastní moudrost: Prosím, chraň mě před nebezpečím domýšlivosti a arogance.

Je to založeno na tomto špatný pohled sebevědomí, toto samostatně existující já. Je nafouklý, drží se nadřazeně.

Když se srovnáváme s lidmi, kteří jsme lepší, jsme lepší než oni. Když se srovnáváme s lidmi, kteří jsou si rovni, jsme stále o něco lepší. Když se srovnáváme s lidmi, kteří jsou lepší než my, pak jsme skoro stejně dobří a brzy budeme lepší. Takže jen tato neuvěřitelná sebedůležitost.

Existuje však jeden druh arogance, který působí obráceně. Toto je arogance: "Jsem ten nejhorší." Arogance sebeobviňování a: "Jsem tak špatný, že můžu celou věc pokazit." „Proč to nefunguje? Je to kvůli MNĚ. Jsem ze své podstaty hodný viny, plný hanby, bezcenný…“ To je forma arogance, ne? Když nemůžu být nejlepší, jsem nejhorší. Ale já jsem speciální.

Opovrhuje také ostatními bytostmi. To je velmi živý obraz, že? Ale to je to, co dělá naše mysl, když je plná arogance. Jen s opovržením, drápy je. "Nebudeš si myslet, že jsi dobrý, protože já jsem ten nejlepší." Ale děláme to s tak milým výrazem ve tváři. Vypadáme tak sladce. "Ach, nejsem arogantní." Jen ti říkám, co je pro tebe dobré." Zkoušíme a kontrolujeme, snažíme se a dominujeme. A proč jsme do toho? Proč se tolik nafukujeme, když si myslíme, že jsme lepší? Protože si opravdu nevěříme.

Protože někdo, kdo má opravdu sebevědomí, nemá potřebu se (nebo sebe) nafoukat. Když nám chybí sebevědomí, tak to tak nějak vyrazíme a uděláme ze sebe velkou věc.

Vzpomínám si, jak jsem jednou sledoval Jeho Svatost na konferenci – bylo to před mnoha lety. Byl v panelu odborníků a o něčem mluvili a všichni ostatní členové panelu se podívali na Jeho Svatost a řekli: "No, co si o tom myslíš?" Víte, tak nějak: „Jaká je odpověď? Jsi bůh, dej nám odpověď." A Jeho Svatost tam seděla a řekla: "Nevím." A jako by publikum mlčelo. "Jak můžete být expert a říkat, že nevíte?" Řekl: "Nevím." A pak se obrátil ke všem ostatním lidem v panelu a řekl: "Co myslíte?" A je to jako: „Wow. Nikdy předtím jsme nikoho neviděli dělat to, když má být on osobou se všemi odpověďmi.“ A uvědomil jsem si, víš, proč to Jeho Svatost může udělat? Protože nemá žádnou vnitřní potřebu zapůsobit na ostatní lidi a nepotřebuje dokazovat sám sebe – druhým lidem ani sobě – protože má sebevědomí. Když nevěříme v sebe, vždy se snažíme dokázat, že jsme někomu jinému. Vždy se snažím někomu ukázat: Podívej, jsem dobrý, stojím za to, tohle dokážu. Ale pod námi jsme jako malé dítě, které jde, *čichnout čichnout* „Prosím, řekni mi, že jsem dobrý. A pokud ne, no, stejně budu dominovat a strčím ti to do krku.“ Jako strategie to moc nefunguje. Myslím, že to pravé je rozvíjet naše vlastní vnitřní sebevědomí.

Pýcha se projevuje nejrůznějšími způsoby. Někdy se dívám a lidé položí otázku Dharmy a pak neposlouchají odpověď. Chtějí jen položit otázku dharmy a vypadají chytře, že položili otázku dharmy. Nebo odpovědi, kterou dostanou, příliš nevěří. Je to jako: „Ten člověk opravdu nemůže nic vědět. Myslím, že můj názor je nejlepší."

Neříkám, jděte jinou cestou a prostě věřte všemu, co slyšíte, to není moudré. Posloucháte rady, posloucháte učení. Ale musíme mít otevřenou mysl, která je připravena revidovat naše vlastní myšlenky. Protože pokud se zasekneme a budeme velmi tvrdohlaví ohledně svých vlastních nápadů, pak: „Mám pravdu. Můj nápad je správný,“ dobře, jak nám to prospěje? Zvlášť, když naše představa není správná. Pak se pořádně zasekneme.

Toto je celá věc za debatou, zda máte nápad, ale jste také otevřený jej revidovat. Neobhajujete myšlenku jen proto, že je těžit. "Můj nápad. MŮJ způsob, jak věci dělat. Musíme to udělat TAKHLE a postup všech ostatních je špatný." Takže to moc nefunguje.

Jde o to, že si musíme dávat pozor na svou vlastní aroganci, vlastní domýšlivost, vlastní pýchu. Je velmi snadné dávat pozor na aroganci ostatních lidí. Víme, kdo je arogantní. Také víme, kdo se zlobí, kdo je připoutaný, kdo žárlí. Ale to je jedno, kdo jiný. Máme – všechna tato nebezpečí, která vyplynou z této modlitby – máme všechna. Musíme se tedy podívat do sebe a vidět.

Teď doufám, že mě všichni budete poslouchat! [smích]