Realita protivenství

V minulosti to bývalo tak, že když jsem se setkal s nepřízní osudu, psychicky i fyzicky jsem se rozpadl. Nezáleželo na okolnostech, jen jsem se potřeboval postavit strádání a myslel jsem si, že můj svět se chýlí ke konci.

Nedávno jsem skončil dva roky v uzamčení s maximální ostrahou za braní vězeňské stráže jako rukojmí. Několik týdnů po splnění všech požadavků na přesun do jiné jednotky, kde budu mít více privilegií, jsem byl informován, že budu muset strávit v uzamčené jednotce ještě nejméně šest měsíců. Zpočátku jsem měl pocit, jako bych dostal ránu do břicha a všechen vzduch mi vyrazil z plic. Ztrácel jsem slova a cítil jsem ten neskutečný pocit, jak sklouzávám ke ztrátě kontroly nad situací, ze které jsem se tak tvrdě snažil dostat. Nechtěl jsem strávit další den v maximálním zámku, natož dalších šest měsíců.

Tento pocit trval asi 20 minut. Zrovna v době, kdy jsem cítil, že přecházím do režimu „vyklápění“, jsem si vzpomněl na svou buddhistickou praxi. Jedna z věcí, které se snažím věnovat pozornost, jak se můj den rozvíjí, je vzestup a pád emocí, které přicházejí a odcházejí v milionech zrození a úmrtí, které tvoří můj myšlenkový proces. The Buddha učil, že všechny věci jsou nestálé – že všechny věci se mění z okamžiku na okamžik, z myšlenky na myšlenku a lpět na nich vytváří v našich životech utrpení. Jedním z nejlepších způsobů, jak vydržet protivenství a dokonce je překonat, je vidět jeho pomíjivost. Dokážeme-li si uvědomit, že bez ohledu na to, čemu čelíme, bez ohledu na to, jak velkou bolest cítíme, že nakonec přejde do nicoty své smrti stejně jako její zrození, můžeme se přes tyto potíže dostat. Dokonce se učíme usmívat se, když vidíme, jak vzniká a padá, a víme, že ne lpět je potřeba. Opravdu, proč bychom se toho chtěli držet – lpět na něčem, co nás trápí?

Je to tak jednoduché a myslím, že právě proto je pro nás tak těžké vidět jeho jednoduchost. Obvykle se díváme na milion úhlů problému, kterému čelíme, optikou, se kterou jsme si zvykli vidět problémy. Uvědomil jsem si, že jsem strávil desítky let rozpadem, když jsem čelil problémům. Zabudoval jsem do svého způsobu myšlení mechanismus „nezvládání“ a lpěl bych na svém utrpení, jako by to byla bezpečnostní přikrývka (i když plná blech). Byl jsem na to tak zvyklý, že se z toho stal způsob života. Moje praxe a moje každodenní sledování vzestupu a pádu změn mi pomohlo prokouknout chybné myšlení a lpět to způsobilo, že se můj svět zhroutil, když se objevily problémy.

Takže po těch prvních 20 minutách beznaděje a bezmoci při vědomí, že strávím dalších šest měsíců v maximálním bezpečí, jsem se musel usmívat. Musel jsem vidět, že tato zdánlivě život drtivá situace není nic jiného než další vzestup a pád dalšího kusu nestálosti, který tvoří samsáru. Bez ohledu na to, zda někdy nechám maximální uzamčení nebo ne, mohu pokračovat ve cvičení. Mohu dál růst v soucitu. Nejsem bezmocný, ale dost silný na to, abych se toho pustil lpět k tomuto protivenství a nadechni se znovu, bez utrpení.