Potíže růstu

Znovu ji rozplakal. Pamatuji si, jak jsem ležel vzhůru a zíral do stropu. Bylo mi asi 14 nebo 15 let. Hádají se... snaží se být potichu, abychom je neslyšeli, ale to není dobré. Moje srdce je černé jako tma v mé ložnici. Nenávidím ho! Přál bych si, aby byl mrtvý... znovu a znovu. Jednou vyrostu a jemu to bude líto. Přísahám, že jednoho dne moje máma už nikdy nebude plakat.

Pamatuji si, že jsem byl mnohem menší, schovával jsem se pod kuchyňským stolem. Oba křičeli. Házel věci. Bylo to poprvé, co jsem ho viděl naštvaného. Ne poslední.

Pamatuji si, jak jsme s nevlastním bratrem bojovali. Zbil mého nevlastního bratra pásem za to, že mě rozplakal. Zbil mě za pláč. Pamatuji si ho s nůžkami a břitvou, jak předstíral, že nám stříhá kousky vlasů, dokud se jeden z nás nerozhodl mu říct, proč se hádáme.

Pamatuji si, jak jsem si přál, abych měl někoho, kdo by mě naučil hrát míč. Pamatuji si, jak jsem šel s mámou na „Den otce a syna“ skautům mláďat. Pamatuji si, jak našeho mazlíčka labradora mlátil do hlavy lopatou, protože překážel. Pamatuji si, že jsem měl pocit, že jsem vždy nějak překážel.

Pamatuji si, že jsem měl hlad a bál jsem se jíst, protože jsem věděl, že se kvůli tomu dostanu do problémů. Pamatuji si, jak jsem žil v chatrči bez instalatérství a topení, protože všechny peníze utrácel za svou přítelkyni, zbraně a auto.

Pamatuji si, jak mě chytil za vlasy a strhl mě ze židle. Pamatuji si, jak mě shodil na podlahu, a pamatuji si, jak mi bota narazila do slabin, když jsem ležel na podlaze v klubíčku.

Hodně si pamatuji na svého nevlastního otce. Po všechny ty roky jsem jím pohrdal. Jen slyšet jeho jméno mi sevřelo čelist a na čele mi vyskočily žíly. Sen toho dospívajícího chlapce nikdy nezmizel. Pořád jsem mu přála smrt a všechnu tu bídu, která ho mezitím mohla najít. Vzpomínám si na jeden z posledních okamžiků, kdy jsem ho viděl: vezl moji mámu, aby mě vyzvedla na policejní stanici poté, co jsem byl zatčen za vyloupení večerky. Na tváři měl výraz, který jako by mi říkal: "Říkal jsem ti to."

To bylo v roce 1984 a myslím, že jsem přesně tam, kde si před všemi těmi lety myslel, že budu. Každý den z těch 20 let k němu cítím tu nejčernější nenávist. Dokonce i během své buddhistické praxe, když jsem se zabýval jinými citlivými otázkami, jsem ani na vteřinu neuvažoval o tom, že bych se toho svého pustil hněv k němu. Nikdy jsem k němu neměl ani špetku empatie, nikdy jsem nepomyslel na odpuštění.

Ještě před pár měsíci. Dostal jsem dopis od své mámy, že matka mého nevlastního otce zemřela. Moje máma se zúčastnila pohřbu, i když ona a můj nevlastní táta jsou nyní odděleni. Řekla mi, jak vypadal, a řekla, že se tak dobře nedrží. Z jejího popisu jsem měl živou představu o jeho starém, zlomeném a žalem zasaženém. Můj nevlastní táta nakonec prohrál.

Konečně poznal, jaké to je být sám; konečně poznal mou bezmoc. Nastal čas, abych si vychutnal chuť vítězství. Ale takhle to nešlo. Jeho bolest mi nepřinesla ani špetku radosti. Místo toho jsem poprvé ve svých 37 letech viděl, že má city. Miloval a postrádal svou matku, stejně jako já miluji a postrádám svou. Myslel jsem na to, jaké to musí být. Myslel jsem na to, jak bych byl zničený, kdybych musel chodit v těch botách.

Zpočátku to bylo vše, co jsem mohl udělat. Jediné, co jsem měl, byla trocha empatie. Pomalu jsem si začal uvědomovat, že jeho utrpení nezačalo právě smrtí jeho matky. Jeho bída ho provázela odjakživa. Jeho hněv a jeho ohavnost byla vedlejším produktem jeho neštěstí. Procházel samsárou a snažil se o to celou svou cestou, stejně jako já. Muž, kterým jsem se stal, se od něj ve skutečnosti příliš nelišil. Moje nenávist k němu mě zahořkla k životu obecně, a kvůli tomu jsem ubližoval těm, které jsem miloval, a těm, kteří milovali mě. Empatie nabrala nové světlo. Cítil jsem lítost, trochu odpuštění a možná i trochu soucitu.

Bylo to pro mě všechno tak nečekané, musel jsem se vrátit a zrepasovat spoustu starých harampádí, které bych opravdu raději nechal ve tmě. Při tom jsem si uvědomil, že si o něm hodně pamatuji, ale zůstal jsem jen u vzpomínek, které ze mě udělaly oběť. Neříkám, že to byl pan Milý chlap nebo že schvaluji způsob, jakým se choval ke mně a mojí mámě. Jen říkám, že když o tom přemýšlím, byly chvíle, kdy byl opravdu v pořádku.

Pamatuji si, že jsem byl na přehlídce k dvoustému výročí oblečený jako voják. Dal mi skutečnou pušku, se kterou jsem mohl pochodovat. (Nevystřelilo by to, ale co už – bylo to moje.) Pamatuji si auto na borové derby, které mi pomohl postavit. (On udělal většinu práce. Byl jsem docela neobratný v tom, že jsem řemeslník. Pořád jsem.) Páni, to auto by šlo. Pamatuji si, jak jsme šli na pláž s detektorem kovů a hledali zakopaný poklad v písku. Pamatuji si, jak jsme na jeho fotoaparátu natáčeli ty staré domácí filmy s kotoučem na kotouč. Vzpomínám si na den, kdy jsme šli a vyzvedli to štěně labradora a jak se to štěně stalo mým útočištěm v těžkých časech. Pamatuji si to kolo, které mi vyrobil ze starých náhradních dílů. Bylo to nejlepší kolo v okolí (dokud jsem ho nezničil). Pamatuji si, jak jsem mu kradl cigarety a snažil se kouřit (abych mohl být cool jako on). Pamatuji si, že mě někdy nechal řídit auto, když jsme jeli po silnici. Pamatuji si, jak vždycky voněl, směs pižmové kolínské a marlborek.

Pamatuji si spoustu věcí. Teprve si začínám uvědomovat, že nebyli všichni špatní. Strávil jsem tolik let vzpomínkami na bolest, že mě nikdy nenapadlo pamatovat si tu radost. Tato cesta, kterou jdu, mě nikdy nepřestane překvapovat. Právě když mám pocit, že nikam nejdu, něco se stane, abych si uvědomil, jak daleko jsem došel.

Už je to starý muž. Včera jsem v rádiu slyšel píseň s názvem „Live Like I'm Dying“. Bylo mi to líto, protože jsem si uvědomil, že je více než pravděpodobné, že zemře, jako by žil. Poprvé mu přeji vše dobré, nabízím mu odpuštění a modlím se, aby našel mír.