Nevyzpytatelný

Odešel jsem z domova v raném dospívání, abych našel sám sebe. Cestoval jsem ze svého domova ve Springfieldu v Missouri do New Yorku, Bostonu, Los Angeles a všude mezi tím. Během svých cest jsem studoval teologii různých hlavních náboženství. Modlil jsem se k Ježíši, Marii, Mojžíšovi, Bohu, Mohamedovi, Alláhovi, Krišnovi a šel jsem tak daleko, že jsem se modlil k nechvalně známému Luciferovi. V tu chvíli jsem nevěděl, co hledám. Věděl jsem, že je to něco, čemu porozumím, až to najdu. Několik let jsem fušoval do drog všech kategorií, ale nebyl jsem v duši spokojený. Zkoušel jsem různé formy sexuality (heterosexuál, bi-, homosexuál), abych uklidnil ten vnitřní konflikt, který byl v mém srdci od dětství. Všechno bylo k ničemu.

Během návštěvy v domě mé matky ve Springfieldu mi říká: "Bez ohledu na to, kam půjdeš, tam jsi." Mělo to na mě nejhlubší účinek a stále má. Nedlouho poté jsem se usadil zpět ve svém rodném městě, abych to byl jen já (stále jsem neměl ponětí, kdo to je). Tak moc jsem se snažil být vůbec něčím. Takže jsem se spokojil s drobným propagátorem drog. Trvalo to pár let, než jsem to prodal policajtům. "Zatracená válka s drogami," pomyslel jsem si.

Teď sedím ve vězení, v roce 10 jsem dostal 2001 let. Jsou to 3 roky, co jsem se dostal do celibátu a bez drog (čas od času jsem recidivoval). Ale našel jsem sám sebe. Teprve když jsem přestal hledat a přestal se snažit najít sám sebe, objevila se moje pravá podstata. Teď, když cítím smutek, není to kvůli tomu, co jsem ztratil, když jsem přišel do vězení. Je to pro milované, kteří musí být sami, pro ty, kteří na mně závisejí kvůli lásce. Je to pro děti bez rodičů a bez dostatku jídla. Je to pro tyrana, který nikdy nepozná skutečný mír. Je to pro utlačované lidi světa; je pro ty, kteří roní slzy utrpení.

Být buddhistou ve vězení je pro mě těžké. Jsou chvíle, kdy chci lidem rozbít obličeje za věci, které říkají a dělají, ale pak si řeknu, že je prostě přijmu takové, jací jsou. Snažím se pochopit jejich utrpení a bolest. Snažím se vidět věci z jejich pohledu. A někdy, když vidím svět z jejich pohledu, cítím ten velký smutek a soucit přehluší potřebu je rozbít.

Nějaký chlap mi ukradl adresář a zapsal si adresy všech mých lidí. Zjistil jsem to a dalo mi vše, co jsem mohl, abych nevrazil koleno do jeho lebky. Nechal jsem si vyměnit buňku asi hodinu poté, co jsem to zjistil. Když jsem se pohnul, hlavou mi prolétla myšlenka. Ten chlap musí být velmi osamělý. Přemýšlel jsem o tom, jaké to musí být, být na světě úplně sám, nejen ve světě, ale i ve vězení. Pořád je mi smutno, když si na to vzpomenu. Nezískal jsem velkou podporu pro své rozhodnutí nereagovat násilně, ale zase nepotřebuji hlasy důvěry, abych udělal to, co je správné.

Morálka tohoto dlouhého a natahovaného příběhu je:

1. Bez ohledu na to, kam jdete, jste tam.
2. Abyste našli sami sebe, přestaňte hledat. Vynoří se zevnitř.
3. Procvičování soucitu vyžaduje odhodlání a odhodlání.

Rád bych poděkoval AK za buddhistické knihy, které mi dal v roce 2001 a které mě nasměrovaly na cestu ke skutečné svobodě.