Světské názory

Myslel jsem na to, jak rychle se můžeme stát násilnými. Velké procento času se jedná o něco triviálního. Zaujímáme pozici, o které se domníváme, že ji máme udržovat. Pokud někdo odhalí trhlinu v našem brnění nebo pokud nechtěně necháme sklouznout masku, okamžitě se staneme nepřátelskými a defenzivními. Poprvé jsem o tom přemýšlel druhý den. Dvě události mě donutily podívat se, jak se na věci díváme.

Jedním z nich byl únos a vražda 11leté dívky na Floridě. Téměř každý byl zarmoucen ztrátou tak mladého života. Byla škoda, že si od nich ona (a její rodina) tolik vzala. Náš smutek a soucit se však projevují jako rozhořčení. Místo modliteb za malou holčičku a její rodinu hledáme odplatu a pomstu od jejího vraha. Už se nezaměřujeme na její nevinu – vidíme jen jeho vinu. Nikdo (mluvím o nás uvnitř) nemluvil o ní ani o pocitech, které tato tragédie vyvolala. Vše, o čem mluvíme, je hněv a co (a jak) bychom chtěli udělat nebo vidět udělat tomuto muži, který jí ukradl život. Neprojevuji s ním sympatie (myslím, že ve své praxi nejsem tak daleko). Říkám, proč je pro nás mnohem snazší ukázat své hněv než je projevovat lásku?

Druhý incident je příkladem. Holčička, která se narodila se dvěma hlavami z Dominikánské republiky. Všichni jsme sledovali její operaci a byli rádi, když to vypadalo, že se pěkně uzdraví. Když zemřela, byli jsme opravdu smutní. Žádný zlý člověk nebyl. Nikdo za nás nemůže. Přijali jsme své pocity, protože nebyl nikdo, na koho bychom mohli ukázat prstem. Nebylo třeba, abychom byli tvrdí nebo zlí. (Cože? Chtěl někdo říct, že je rád, že zemřela? Ne!) Jen si myslím, že je zvláštní, jak se někdy chováme.