Zalévání semen

Termín „zalévání semen“ je metafora používaná k popisu těch věcí v našich životech, do kterých vkládáme energii, díky nimž se stávají silnými v našich myšlenkách, činech nebo slovech. Zakořeňují a stávají se naší součástí, a jak je zaléváme (vkládáme do nich více pozornosti a energie), rostou a projevují se v nás.

Když jsem poprvé slyšel tuto metaforu, nelíbila se mi, protože pro mě to znamenalo způsobit, že něco vyroste, a cítil jsem se provinile, že vše, co jsem kdy ve svém životě způsobil, byly negativní věci, špatné myšlenky a činy.

Bylo mi sedm let, když jsem poprvé někomu ukradl. Byl to druh krystalizované skály, která seděla na mém učitelském stole v první třídě. Vzal jsem ten kámen na hřiště a rozlomil ho napůl. Myslel jsem si, že když změním jeho tvar, nepozná se to jako kámen na stole mého učitele.

Když se na to teď dívám zpětně, vidím, jak jsem zasadil semínko krádeže a pak jsem ho zaléval několika dalšími myšlenkami, dokud nezakořenilo a semínko krádeže nevyrostlo. Pár lží a docela brzy jsem měl zahradu plnou zlého plevele, který rostl roky a roky a škrtil vše pozitivní, co tam mohlo vyrůst.

Také jsem poznal, že můžeme ostatním dovolit zasadit semena na naší zahradě a pak je můžeme zalévat celý život a neuvědomovat si to, dokud se v našich životech neobjeví něco nového. Můj nevlastní otec mě vychovával od mých šesti měsíců do mých 13 let. Byl to muž, ke kterému jsem opravdu vzhlížel a kterému jsem velmi pozorně naslouchal. Nikdy se ke mně nechoval špatně, kromě toho, že mě nazval hloupým nebo řekl: "Nemáš dost rozumu, abys mlátil písek do krysí díry!" Jak roky plynuly a já jsem chodil do školy, věřil jsem, že jsem opravdu hloupý, a tak jsem se nikdy pořádně nepokoušel učit. To jen posílilo tato negativní semínka a zalilo mé přesvědčení, že se nemohu učit. Trvalo mi roky, než jsem vytáhl všechny „hloupé“ rostliny ze své zahrady, ale dnes už neexistují a já si užívám proces učení a chytřejšího růstu.

Jakmile dovolíme negativním semenům, aby byla zalévána a růst v našem životě, brání pozitivním semenům víry, naděje a lásky v zakořenění.

V 17 letech jsem se stal sobeckým, zlým, ignorantským, hloupým a namyšleným jedincem. Mlátil bych lidi, kradl jim majetek a smál se jim do tváře, když trpěli. Když se moje matka nebo babička pokoušely oslovit mě, usmíval jsem se na ně, nechal jsem je, aby si mysleli, že se ke mně dostali, ale v duchu jsem je už propustil. V mém životě nebylo místo pro lásku nebo porozumění.

Jak se semínka proměnila v plevel a zahrada se stala ošklivou, zjistil jsem, že vůbec nežiji. Krmil jsem jen rostoucí džungli strašidelných lián a páchnoucího plevele. Nejhorší ze všeho bylo, že jsem si uvědomil, že se to děje, ale cítil jsem, že mám malou kontrolu nad tím, co v té džungli roste. Když trávíme roky zaléváním semen hněv a chamtivost a nevědomost, to je to, čím se stáváme. Tím jsem se stal. Vědět to a uvědomovat si všechnu tu bolest a zranění způsobené tím bylo zničující. Stále cítím bolest těch, kterým jsem každý den ubližoval, když se přistihnu, jak plížím trochu vody na ta semena, která jsou tak negativní a stará v mé zahradě. Nemohu se ubránit studu a stará přesvědčení se začínají objevovat a snaží se znovu zakořenit. Zastavím se však, když si uvědomím, co dělám, a pokusím se vytrhat ten plevel a zasadit nová semínka, která přinášejí naději, soucit a lásku. Snažím se oslovit ostatní, kteří jsou uvězněni ve svých vinicích a plevelech, a povzbudit je, aby vytrhli nějaký plevel a zasadili nové semeno.

Učím se, že jako skutečná zahrada, kde musíme občas vyživovat půdu a trhat plevel, když vzroste, tak musíme sáhnout do sebe a prozkoumat půdu, zjistit, kde se potřebujeme vyživovat a kde potřebujeme. trhat plevel. Pokud se nám podaří překonat nějaké to negativní, poznáme, kdy lijeme vodu na pozitivní semínka a to nám vykouzlí úsměv na tváři a teplo u srdce rychleji než cokoli jiného. Pozorovat, jak se uzdravujeme, rosteme a stáváme se soucitnějším člověkem, je jisté uspokojení. Dává nám naději a s nadějí je možné všechno.

V těchto dnech se učím vidět, že všichni lidé trpí a vžít se na jejich místo a cítit jejich bolest. Tohle je těžké. Je to stejně těžké jako sebezkoumání a pokud to necháme, může nás paralyzovat. Ale mějte na paměti, že je také očišťující. Jakmile se spojíme s bolestí někoho jiného a skutečně ji pocítíme, už si nebudeme přát být příčinami jeho bolesti. Pak se můžeme pustit do práce na tom, abychom se stali příčinou jejich štěstí, i když to znamená, že se k druhému člověku nikdy nechováme jako předtím. To je naučit se zasadit a zalévat semena empatie a soucitu v sobě.

Učím se také, že to chce čas a trpělivost, vymýtit tu džungli a proměnit ji zpět v nádhernou zahradu, která produkuje krásné vůně a dobře chutnající ovoce. Může to trvat jeden život nebo několik, ale odměna je ohromující a láska a mír, které to vytváří, jsou nezměrné. Stejně jako se stáváme produktem negativních semen, která zasadíme a zaléváme, tak se stáváme jako krásné květiny, když zasadíme pozitivní semena a pak je zaléváme láskou, soucitem, empatií a radostí. Zjišťuji, že jakmile zakusím plody pozitivních semen, je snazší udržovat zdravou zahradu (tj. zdravější myšlení a výhled.) Pokud však tato pozitivní semena nebudeme v našich životech nadále posilovat, mohou uschnout, vyblednout pryč a ukrást naši radost.

Mít v životě lidi, se kterými můžeme sdílet svou cestu a kteří nám ukazují slabá místa v našem výhledu, která nám brání v růstu, může být také skvělým zdrojem vody pro ty pozitivní rostliny, které v nás rostou. Tato osoba může být přítelem, učitelem, mentorem, manželem nebo manželkou; nezáleží na tom, pokud nám jejich voda pomáhá růst. Nakonec zjistíme, že lijeme vodu na semena, která jsme pomohli zasadit jiným, a pomůžeme jim tak růst a sami se stát pozitivními pěstiteli semen. Láska, soucit a radost je krásná zahrada, na kterou se můžete dívat, když cestujeme životem.