Dovolená s hněvem

Moje rodina si vzala pár dní dovolené do národního parku Glacier. Celkově to byl zábavný výlet. Nejzajímavější mi však připadal stav mé mysli.

Ti otravní lidé

Člověk by si myslel, že jsem v tak úžasném přírodním prostředí, že bych byl celou dobu šťastný a spokojený. Tak tomu nebylo. První den cesty jsem byl nevrlý a někdy i naštvaný na lidi. Toleroval jsem své okolí, zvláště cizí lidi. Prostě jsem neměl náladu být mezi lidmi, což se zdá být zvláštním rozpoložením někoho, kdo úmyslně šel do národního parku během vrcholící turistické sezóny.

Druhý den jsem se cítil lépe, až do chvíle, kdy jsme se ocitli za červeným náklaďákem na horské silnici. Šlo to velmi pomalu, takže jsme měli zpoždění. Byl jsem podrážděný a začal jsem obviňovat lidi v autě. Ve skutečnosti podle mého názoru nemohli udělat nic správně. Musel jsem zavřít okno, abych nevdechl jejich druhotný kouř, a oni pokračovali po cestě. Tito lidé zaměstnávali naši konverzaci po celou cestu po silnici, dokud jsme nebyli téměř u bodu, kdy jsme je mohli předjet, rozhodli se uhnout na stranu.

Kde se vzal všechen ten hněv?

Začal jsem se sám sebe ptát, kde to všechno je hněv came from. In doing so, I remembered all the times in the recent past I got angry over small things. Questions began to pop up. “Why am I so full of hněv po celou dobu? Jak to, že mě něco tak zdánlivě bezvýznamného, ​​jak se zdá, že pár nepříjemností tak snadno odpálí? Co mohu udělat, abych se toho zbavil hněv?” And so on…

When I thought about myself as being “full” of hněv, zprvu mi to připadalo jako něco, co jsem musel zjistit, určit, odkud to přišlo, abych si mohl být jistý, že už to nezvednu. Pak jsem potřeboval vymyslet, jak se toho zbavit, abych mohl být tím, kým jsem chtěl být. Tím, že přemýšlíme tímto způsobem, hněv felt like a part of me. It felt solid, inherently existent, as if I could hold it in my hand. In the past, when I worked to eliminate this part of me, I would feel bad about myself. Sometimes I blamed others for “making me angry” or for being the reason I carry hněv around with me. Before I knew it I would identify myself as an “angry person.”

Primárním problémem tohoto způsobu myšlení bylo, že mi nikdy nepomohl přestat se zlobit, ani mi nepomohl stát se laskavějším a soucitnějším člověkem. Místo toho mě to povzbudilo, abych se s tím ztotožnil hněv. Považovat se za rozzlobeného člověka nějakým způsobem ospravedlňovalo, že se chovám rozzlobeně. Také to povzbudilo beznaděj, protože po více než 40 letech jsem stále nenašel způsob, jak vytáhnout tuto ošklivou věc z toho, kdo věřím, že jsem.

Vidět hněv jinak

Druhý den ráno jsem se probudil a něco udělal rozjímání na Osm veršů proměny myšlení doufat, že nastaví lepší tón dne. Pak jsem si uvědomil, že jsem o tom přemýšlel hněv úplně špatným způsobem. Místo aby viděl hněv jako pevnou součást sebe sama, co kdybych o tom přemýšlel jako o zvyku, který jsem si vytvořil roky praxe?

Když jsem se zamyslel hněv jako špatný zvyk jsem si uvědomil, že toto hněv nebyl mou neodmyslitelnou součástí. Nebylo to něco, co bych musel vykopat a zlikvidovat jako infikované slepé střevo. Už jsem neodmítal část sebe. Najednou jsem to viděl jako volbu, kterou s trochou vědomí a praxe mohu změnit. Na vině nebyl nikdo jiný. Teď jsem věděl, odkud pochází – moje rozhodnutí!

Thinking in this way was incredibly liberating. Suddenly there was no “good me” and “bad me,” “happy me” and “angry me.” There was just this habit, this choice in thinking and behavior. I was no longer an “angry person.” Zlost se cítil prázdný, zcela závislý na příčinách a Podmínky které moje vlastní mysl vytvořila.

Abych mohl být tím, kým chci být, potřebuji pouze trénovat svou mysl v alternativních způsobech myšlení, abych mohl změnit své chování. Samozřejmě to nebude snadné, ale zlobit se nikdy nebylo snadné. Je naděje!