Od nepřítele k bratrovi

V letech 1968 a 1969 jsem byl ve Vietnamu připojen k 5. divizi speciálních sil jako příslušník 199. brigády lehké pěchoty. Vytáhli jsme operace v jižních rýžových polích a v džunglích. Naším úkolem bylo vyhledat a zničit „nepřítele“. Byl jsem velmi dobrý v tom, co jsem dělal.

Jednoho konkrétního dne, když jsme tiše kráčeli po cestě v těžké džungli, se před námi náhle objevil voják severovietnamské armády a mával bílou vlajkou. Když jsme se k němu přiblížili, viděli jsme, že je důstojníkem v armádě NVA a očividně se chtěl vzdát. Takovým vojákům jsme říkali „Chu Hoi“ a často přicházeli na naši stranu a pomáhali nám najít nepřítele a skrýše zbraní. Dozvěděli jsme se také mnoho o nepřátelských pohybech prostřednictvím Chu Hois. Pamatuji si, jak jsem tehdy přemýšlel, jak mladý je na to, aby byl plukovníkem v armádě NVA. Bylo nám řečeno, zvláště mně, protože jsem byl velitelem oddílu, abychom s ním nemluvili ani s ním nekomunikovali. Koneckonců, byl to „nepřítel“.

Jednoho dne, možná o týden později, jsme byli v základním táboře a já jsem seděl na bunkru a dával pozor. Podíval jsem se doprostřed tábora a tam, úplně sám, seděl na kládě tento důstojník NVA. Sledoval jsem, jak jen seděl s rukama u sebe v modlitbě a zavřenýma očima. Po chvíli spustil ruce a svěsil hlavu dolů. Pamatuji si to všechno, protože jsem v té době pocítil ohromný smutek za ním. Těžko se to vysvětluje, ale čím déle jsem ho sledoval, tím víc mi ho bylo líto, až jsem doslova měl slzy v očích.

Pak jsem porušil pravidlo; Přešel jsem k němu a kývl na pozdrav. Byl jsem zodpovězen tou nejdokonalejší angličtinou, jakou si dokážete představit, což mě opravdu překvapilo. Pozval mě, abych si k němu přisedl, což jsem udělal a začali jsme si povídat. Dozvěděl jsem se, že byl vysokoškolským profesorem z Hanoje, vystudoval v Anglii a v Hanoji mu chyběla jeho krásná žena a děti. Ukázal mi knihu poezie, kterou napsal a do níž nakreslil nádherné obrázky draků a lotosových květů. Přečetl mi některé své poezie a bylo to opravdu úžasné. Vytáhl fotky své ženy a dětí a já jsem udělal to samé se svou rodinou. Strávil jsem s ním snad půl hodiny a než jsem se nadál, už jsme nebyli nepřátelé, ale spíše přátelé. Vlastně bratři. Byl to skvělý chlap a oba jsme sdíleli stejnou realitu, že ani jeden z nás nechtěl být tam, kde jsme byli. Potřeboval být doma se svou rodinou, která učila na univerzitě, a já jsem potřeboval být pryč z té války.

Ale úžasné ponaučení pro mě bylo, že když si jen sedneme a otevřeme si svá srdce, tak už si nejsme cizí. Jsme bratři. Nevím, co se s ním stalo později. Byl vyzvednut vrtulníkem a odvezen pryč. Hodně mi chyběl. Představuji si, že když severní Vietnamci vtrhli na jih, nedívali se na něj příliš vlídně. Modlil jsem se, aby se dostal domů v pořádku. Ale alespoň na ten krátký okamžik jsme spolu prožili nádherný čas a díky tomu jsme byli schopni pustit válku z mysli a objevit soucit. Je snadné milovat, když vyčistíme mysl a srdce a dovolíme lásce vstoupit.

Ctihodný Thubten Chodron: Když jsem se Kevina zeptal, zda by jeho příběh mohl být umístěn na web, odpověděl: „Samozřejmě. Snad to nějak pomůže. To by bylo úžasné. V srdci a z vlastní zkušenosti vím, že kdyby všichni zůstali v klidu, sedli si a poznali se, mohli bychom rozptýlit hněv a nedůvěra ve svět. Naučili jsme se, stejně jako já, že jsme tak velmi propojeni a jsme součástí jeden druhého. Snad se to jednou stane."