Joshua

Milující bratr

„Josh řekl, že jí říká, že ji miluje. – 24. února 1979.“

Tato slova, napsaná rukopisem mé prababičky, se objevují na zadní straně starého obrázku mě a mého bratra.

Mně byly dva týdny a jemu čtyři roky. Sedíme spolu na podlaze obýváku a pod sebou máme rozloženou deku. Zdá se, že si neuvědomuje kameru, když mi věnuje svou pozornost. Ležel jsem mu na klíně a hlavu jsem mu svíral v ohybu lokte. Jeho malá ruka se sotva dotkne mé tváře. Jsem si jistý, že zamýšleným ohniskem obrázku jsem byl já, ale i přes půvab mé podivně tvarované hlavy a slintání mléka v koutku úst, kouzlo patří Joshovi.

Přestože jeho dlouhé, měkké řasy skrývají oči, něha v jeho pohledu je zřejmá. Jeho úsměv vyzařuje úžas. Joshův výraz dokazuje, že Lilin výrok je pravdivý.

Kamera zachytila ​​důležitý okamžik v mém životě. Byl zachycen okamžik, kdy mi můj bratr poprvé řekl, že mě miluje.

Když jsme byli mladí, bydleli jsme na Rocket Street v Longview. Naše interakce byla jako u většiny sourozenců v našem věku. Zoufale jsem si chtěl s ním a jeho přáteli hrát a on by udělal cokoliv, aby se mě zbavil. Jezdil jsem s nimi na tříkolce z kopce před naším domem v naději, že budu zahrnut. Jejich motorky se nade mnou vznesly, když jsem se snažil vytlačit kolo zpátky do strmého kopce. Byla jsem strašná bolest, pokud jsem nebyla potřebná; jako když jsem byl vtažen do záchrany Luka Skywalkera z toalety.

Byly chvíle, kdy mě rád mučil. Donutil mě uvěřit, že hlavy, které diskutovaly o tom, jak mě snědly, byly ukryty ve skříni mé tety. Uvěznil mě ve výtazích, během jízdy skákal nahoru a dolů a řekl mi, že kabely prasknou, což nás pošle na smrt. Začal jsem si myslet, že mě opravdu nemá rád, jak mi často připomínal.

Ztráta nevinnosti

Jedna konkrétní příhoda změnila můj názor.

Pamatuji si, že mi byly čtyři, když moje matka vytáhla dort z lednice a postavila ho na kuchyňskou linku. "J., nedotýkej se tohoto koláče." Dnes je to pro miminko. Rozumíš?"

"Ano, mami," odpověděl jsem rozpačitě. Sledoval jsem, jak jde do obývacího pokoje a říká něco o tom, že našla kabelku. Dort byl na dosah.

Vždy tak zlehka jsem ulomil malý kousek polevy z rohu. Čistá slast z cukru a dělání toho, co mi bylo řečeno, abych nedělal, mě nesmírně uspokojovalo. Nevinně jsem šel do svého pokoje.

Asi po hodině se matka opřela do dveří. "Dotkl ses dortu?" Styděl jsem se. Věděl jsem, že je špatné lhát, a tak jsem střízlivě řekl: "Ano."

Nevzpomínám si, že by se někdy pohybovala rychleji než v tu chvíli. Trhla se mnou a poplácala mě ocasem. Začal jsem křičet a plakat – ani ne tak z bolesti, jako z její zuřivosti. Napadlo mě, jestli si ten kousek námrazy zasluhuje tak tvrdou reakci. Nepoznala moji upřímnost?

Ve dveřích se objevil Josh a zeptal se, co se děje. Náhle odešla a my ji následovali do kuchyně. Zvedla dort a položila ho na stůl. "Vaše sestra se toho dotkla, když jsem ji požádal, aby to nedělala." Podívejte se na ten nepořádek!"

Nádherné ozdoby nahoře byly neopravitelné. Dva velké příkopy se zařezaly hluboko do dortu, kde něčí chamtivé prsty ukradly kopečky polevy. Josh se podíval do mých oteklých uplakaných očí. "Mami," řekl, "udělal jsem to!"

Všichni jsme tam mlčky stáli několik dní. Moje matka konečně promluvila. "J., proč jsi mi řekl, že ses dotkl dortu?" "Protože jsem to udělal!" řekl jsem a ukázal na místo, kde jsem měl prst. Přimhouřila oči a prohlédla si roh dortu, kde chyběla drobná vločka polevy. Pevně ​​mě objala. "Je mi to tak líto, zlato"

Necítil jsem se však lépe. Něco ve mně mi říkalo, že už jí nikdy nemůžu svěřit pravdu. Nevyrostl ze mě lhář, pravdu bych si prostě nechal pro sebe. V tichosti bych rostl. Nepamatuji si, jaký trest Josh dostal, jestli nějaký, ale už jsem nepochyboval, že mu na mně záleží.

Izolace a smutek

Moje rodina se přestěhovala do Kilgore, když mi bylo pět. Náš nový domov se nacházel na venkově a byl obklopen pastvinami. Měli jsme málo sousedů, takže jsme se s Joshem spoléhali jeden na druhého. Když jsme se stali teenagery, byl to můj nejbližší přítel.

Střední škola pro nás byla těžká. Zdálo se, že jsme se k sobě nehodili. Jeho nezájem o sporty a můj zájem o ně byly ve společenských kruzích považovány za obrácené. Když nám nikdo nerozuměl, rozuměli jsme si.

Když se Josh začal zajímat o fotografii, byl jsem zapsán jako jeho předmět. Oblečený ve funky oblečení bych dával umělecké pózy. Jednou jsem ho prosil, aby mi ho dovolil vyfotit, zatímco on ukazoval na kameru muka a jiné módní výrazy. Když to udělal, přiblížil jsem jeho ucho a promrhal jsem celou roli filmu na záběry jeho ucha. Připadalo mi to vtipné, ale on nebyl pobavený, když se obrázky vyvolávaly. Už mi nedovolil fotit.

Zapojil se také do abstraktní malby. Nikdo neviděl to, co jsem viděl já, když jsem se díval do jeho obrazů. Tam, kde ostatní viděli náhodné barevné tahy, jsem viděl jeho mysl. Když barvy vířily na plátně, cítil jsem, jak jeho emoce sahají zpoza těch olejových barev a tiše se ptají: "Kdo pochopí můj smutek?"

Začal chodit, když získal řidičský průkaz. Nevím, co viděl v Kelly. Byla protivná a chovala se k Joshovi jako ke špíně. Slyšel jsem, jak se s ní po telefonu hádá a prosí o nějakou triviální věc. Jednou mi řekla: „Tvůj bratr mi dal ten nejošklivější obraz. Řekl jsem mu, že je to svinstvo."

Byla zapojena do našeho sboru a navštěvovala tábor pro mládež, i když Josh nemohl. Kelly strávila celou dobu s chlapem z jiné církve. Líbali se a dotýkali se přímo přede mnou a Ježíšem. Nemohl jsem to říct Joshovi. Věděl jsem, že si pravdu musím nechat pro sebe.

Když jsme se vrátili domů, Josh čekal s mým tátou na parkovišti u kostela. Když jsme s tátou ukládali svá zavazadla do auta, díval jsem se, jak Josh dostává něco ze svého auta a potkává Kelly u dveří kostelní dodávky. Můj bratr držel v ruce malou kytičku květin.

"Co je to?" zeptala se sarkasticky. "Nechci ty levné květiny z obchodu s potravinami."

Nedlouho poté se rozešli. O několik měsíců později mě Kelly oslovila ve škole a dala mi dopis tlustý jako slovník, abych ho dala Joshovi. Doma jsem ten večer dopis roztrhal a zahodil. Druhý den jsem jí řekl, že její dopis zahodil, aniž by si ho přečetl. Už ho nikdy neobtěžovala.

Když mu bylo 18 let, odstěhoval se a měl dítě s dívkou, která se nakonec stala jeho bývalou manželkou. Chyběl mi. Uprostřed noci jsem seděl sám před počítačem, kde jsme strávili mnoho hodin smíchem a povídáním. Propadal jsem osobnímu zoufalství, které mě brzy přemohlo. Byl jsem prázdný. Zavřela jsem oči a viděla, jak se ty barvy pohybují a znovu a znovu se mě ptají: "Kdo pochopí můj smutek?"

Úplný kruh

Pamatuji si den, kdy jsem byl odsouzen do vězení. Moje rodina stoicky seděla kolem dlouhého dubového stolu a zírala na své ruce. Byl jsem uvnitř otupělý a dutý, jako jsem byl celé měsíce. Dveře se otevřely a dovnitř vešel můj bratr. Padl na kolena vedle mé židle. Vzlykající mě objal rukama. Rukou jsem mu odhrnul vlasy. Jeho slzy mi prosákly šaty. Najednou prázdnota v mém srdci povolila své sevření. Uvolnění mého srdce mě zaskočilo.

Můj táta si moji reakci nejspíš spletl s nepohodlím, když viděl Joshe rozrušeného, ​​a tak ho ode mě odtáhl. "Ne," pomyslel jsem si. "Nech ho být. Nechte ho plakat pro nás oba." Vzal jsem jeho tvář do dlaní, když plakal. Když se snažil promluvit, nerozuměl jsem jeho slovům. Zeptal jsem se ho: "Co to říkáš?"

Josh řekl: "Říkám ti, že tě miluji."