Právník v cele smrti za její práci

• Jak může buddhismus proměnit člověka
• Vděčnost za místo, které učí soucitu
• Naděje na šíření soucitného vlivu v nadcházejících letech

Jsem moc rád, že jsem tady. Jmenuji se Susan Otto a jsem právník z Oklahoma City. Zastupuji uvězněnou osobu v cele smrti, Donalda Wackerlyho II. Donald je připraven na popravu 14. října v McAlesteru v Oklahomě.

Zastupovat Dona je svým způsobem velmi smutné, protože když jsem s tím začínal, musel jsem vědět, že je velmi pravděpodobné, že někdy budu svědkem jeho popravy a že budu jedním z posledních lidí. které Don viděl v tomto světě.

A tak jsem začal tento proces s pochopením, že před námi jsou velké výzvy, a také s pochopením, že pravděpodobnost úspěchu je velmi, velmi, velmi malá.

Když jsem poprvé potkal Dona v cele smrti, náhodou jsem měl na sobě malý medailonek, což je dvojitá vadžra. Nemohu skutečně říci, že jsem studentem buddhismu, protože to by, myslím, hrubě přehánělo úroveň mého chápání, a moje možnosti učení byly poněkud omezené místem, kde žiji. V Oklahomě opravdu nejsou žádní buddhisté a já doma nemám počítač, takže jsem bohužel nebyl schopen udělat ústup z dálky nebo získat učení z webu. (Po tomhle trochu přehodnocuji, že u mě doma nevládne „žádný počítač“.)

Ale přečetl jsem za ta léta řadu knih a snažil jsem se studovat. Měl jsem to štěstí, že jsem jel do Bhútánu, kde jsem byl vystaven společnosti, která je založena na buddhismu. Takže to byl důvod, proč jsem měl na sobě dvojitou vadžru. A na druhé straně dvojité vadžry je symbol Kálačakry.

A mluvil jsem s Donem o právních věcech několik minut a Don na mě pořád zíral a zíral na mě, a nakonec se na mě podíval a řekl: "Co to máš na krku?" A řekl jsem: "No, myslím, že víš, co to je." A svým způsobem to vypadá jako ozdobený kříž, když se na to podíváte správně. A on říká: "No, jsem buddhista." A já řekl: "No ano, já vím."

A tak jsme odtamtud začali mluvit o buddhismu a bylo mi zcela zřejmé, že to úplně změnilo jeho život. Že prostě nebyl tím člověkem, jakým býval. A už nikdy nebude tím člověkem, pokud mu bude dovoleno žít.

Když jsem se pustil do procesu pokusu dát dohromady něco, o čem jsem doufal, že to bude přesvědčivé, zachránit mu život, uvědomil jsem si, že by bylo naprosto neúplné, kdybych sem nepřišel a nesetkal se s ctihodným Chodronem, který byl tak laskavý. Pozvi mě. A pokusit se zachytit něco o tom, co znamená buddhismus. Co to znamenalo pro Dona a co to může znamenat pro každého, kdo je schopen skutečně přijmout učení.

Chápu, že způsob bódhisattva je cesta soucitu. A tento soucit vám může zachránit život. Může vám zachránit život a zachránit váš život.

Věřím, že Don opravdu chce žít. Ale myslím, že teď chce žít ne proto, že by nechtěl zemřít – což je obvyklý postup, já chci žít, protože nechci zemřít. Ale chce žít, protože si myslím, že chápe, že má čím přispět. A myslím, že nechce zemřít s vědomím, že se mohl pokusit udělat něco pro jiné lidi a nikdy k tomu nedostal příležitost.

Don žil velmi nebezpečný a sobecký, sebestředný život, stejně jako mnoho lidí. Existuje mnoho důvodů, proč se tak stalo. Některé z nich lze zcela připsat Donovi a on za ně přijímá odpovědnost. Ale některé z nich byly jen řetězem nešťastných okolností. Nemyslím si, že opravdu nemůžeme nést odpovědnost, pokud se k nám rodiče chovají špatně nebo nás nevychovávají správně. A všechny tyto věci přispěly k situaci, ve které se ocitl.

Myslím, že když Don teď pláče – a pláče hodně –, myslím, že pláče kvůli skutečnosti, že když mu není dovoleno žít a není mu dovoleno se svým životem něco dělat, pak bude jeho život v některých ohledech promarněn. .

Myslím, že jednou z nejdůležitějších věcí na tom všem je, že pokud Don 14. října zemře, chci, aby zemřel s vědomím, že jeho život měl smysl. Že i když nebyl schopen ukázat, že dokáže praktikovat Dharmu – mohl by praktikovat to, co se naučil – v širším kontextu, že na něm stále záleží a že záleží na tom, že žil, a záleží na tom, kým byl a kým on je.

Je to velmi výjimečné místo a lidé, kteří zde žijí, jsou mimořádní. Nevím, jestli si plně uvědomujete, jak výjimečné je žít ve společenství, kde je soucit celou vaší motivací. Můžu ti říct, žiju tam venku, nemůžu tady žít a tam venku není moc soucitu. Tam venku je spousta bolesti a spousta utrpení. A existuje tolik, tolik, tolik nevědomosti o tom, proč k tomuto utrpení dochází a stále se vyskytuje.

Nejsem způsobilý nikoho o ničem učit, opravdu, ale co bych rád řekl vám všem a každému, kdo přijde do styku s těmito mimořádnými učeními, a lidem, kteří je zde v Americe udržují naživu – nevím. Nemyslím si, že jsme někdy měli čas, kdy jsme byli v tak prekérní situaci. Je toho tolik hněv, na jedné ruce; tolik nenávisti, tolik strachu, tolik nemyšlení, které se děje, než lidé zareagují, že mít toto místo a tato učení, aby tomu čelili; a pokusit se naučit lidi důležitosti myšlení a cítění – jak myšlení, tak cítění – před konáním, myslím, že je jedinou nadějí, kterou máme, že se dokážeme změnit a můžeme zastavit tento strašlivý koloběh bolesti a utrpení.

Don vás všechny považuje za svou rodinu. Je hluboce vděčný každému z vás za veškerou vaši podporu, kterou jste mu poskytli. Vím, že ho budeš mít ve svých myšlenkách. A já vám jeho myšlenky pošlu zpět tím nejúčinnějším způsobem, jak jen mohu.

Chci ti moc poděkovat za pomoc Donovi a za to, že jsi mi pomohl s Donem. Jsem advokátem 35 let, byl jsem svědkem popravy 11 svých klientů. Pokud se to stane, bude to moje 12. poprava. Nejhorší jsou ty, kde lidé umírají ve strachu a hněv. A věřím, že Don toho bude ušetřen, i když jeho život nebude ušetřen. Nemohu vám za to dostatečně poděkovat. Je to takové požehnání a tak důležitá věc.

Doufám, že se vám všem daří ve všem, co děláte. Doufám, že toto místo bude stát tisíc let a bude stále větší a větší. A kdo ví, možná to bude jako ten oblázek, který spadne a tahle vlna soucitu nás nějak zaplaví a konečně se můžeme naučit žít mezi sebou v míru. Moc vám všem děkuji.

Číst o Návštěva ctihodného Thubtena Jampela u Donalda Wackerlyho a účast na popravě.