Cvičení ve vězení

Právě jsem byl převezen do jiné věznice, kde stát provádí popravy. Stát na chvíli zastavil popravy poté, co se dozvěděl, že kat je dyslektik a píchá drogy ve špatném pořadí. Pak už jen požadovali, aby kat postupoval podle písemných pokynů, a obnovili trest smrti. Právě došlo k první popravě od roku 2005 a já jsem tu pro ni byl. Velmi špatný. Po večeři nás zavřeli a nemají absolutně žádný pohyb. Takže jsme jen seděli v cele. Pořád jsem se díval na hodiny. Je opravdu zvláštní odpočítávat minuty života jiného muže. Za pár týdnů zabijí dalšího muže.

To vše mě nesmírně znervózňovalo. Snažím se zachovat klid, a když nic jiného, ​​moje praxe se stala velkou součástí mého dne. Nevím, jak to dělají ostatní tady, kteří neznají Dharmu, nemám tušení. Jsem obklopený a ovlivněný věcmi, které nemám pod kontrolou, a ten nedostatek kontroly mě rozčiluje. Pouhým uznáním se toho ale obecně hodně uvolní. Ale Dalai Lama si nedělal srandu o účincích hněv— je to vyčerpávající!

Takže teď se opravdu snažím dělat věci jen proto, abych měl ve svém životě nějakou kontrolu. Navíc mám vždy kontrolu nad tím, jak věci vidím a prožívám, i když tyto věci neovládám. Jedna věc, kterou mohu říci, je, že moje praxe se od té doby, co jsem se sem dostala, rozhodně rozrostla mílovými kroky. Opravdu se snažím cvičit mimo polštář, abych tak řekl, začlenit svou praxi do svého každodenního života.

Četl jsem Shantidevu Průvodce po Bodhisattvazpůsob života, se zaměřením na bódhičittaa recitování vadžrasattva mantra. Hlavní věc je udržovat povědomí o svých myšlenkách a činech mimo celu, když jsem v blízkosti jiných lidí, protože to je ta pravá zkouška. Je snadné mít altruistický záměr sedět sám v cele, ale když někdo řekne nebo udělá něco, co se mi nelíbí, jak daleko k němu svůj altruistický záměr rozšířím? Kolik ze svého kultivovaného soucitu jim prokazuji? Jak moc je tím narušená moje mysl?

Samozřejmě jsem hrdý na to, že mohu říci, že denně bídně selhávám, ale tato selhání jsou pro mě důležitá, protože si jich uvědomuji. Neustále se chytám a nebojím se a nestydím se zastavit cokoliv, co dělám uprostřed akce. To je pro mě důležité, protože si své myšlenky a činy uvědomuji tak, jak se dějí, a ne až poté. To je jiné, než když jsem začal cvičit a uvědomil jsem si, co jsem udělal, až o několik dní později. Toto drastické zlepšení je nesmírně povzbuzující, protože to znamená, že si brzy budu moci být vědom škodlivých činů nebo myšlenek dříve, než je vůbec spáchám, a to je něco, na co se mohu těšit!

Minulý týden buddhistická skupina diskutovala o tom, jak praktikovat buddhismus ve vězení. Bylo to vůbec možné? Zde je můj upřímný přístup k praktikování buddhismu ve vězení…

První věc, kterou si zapamatujte, je, že jste ve vězení – ne v klášteře, ani v čisté zemi, dokonce ani v pěkném letním táboře. Jste ve vězení. Jak již bylo řečeno, pokud se nepostavíte za sebe, srazí vás dolů, takže uděláte, co musíte, abyste vytvořili místo, byť sebemenší, které vám umožní kultivovat vaši praxi. Uvnitř toho maličkého místa, o jehož založení jste bojovali, děláte to nejlepší, co můžete, dokud můžete, a pamatujte si, kde jste. Nacházíte se v jednom z nejnepřátelštějších prostředí, které člověk zná. Toto není prostředí navržené tak, aby bylo přátelské k buddhistům, ale to neznamená, že se o to nemůžeme snažit. Využijte každou příležitost k tomu, abyste věci kolem sebe zlepšili, jako byste byli jediní, kdo to dokáže, ale mějte naději, že nebudete jediní, kdo to udělá.

Vím, že to není ta nejnenásilnější soucitná věc, kterou můžu říct, ale je to to, co dělám (i když někdy zapomínám doufat) a opravdu se to začíná vyplácet. Je to postoj, který mi umožňuje vypořádat se s tím, co mi přijde do cesty. Jeden katolík mi jednou řekl, abych pracoval, jako by vše záviselo na tobě, a abych se modlil, jako by vše záviselo na Bohu. Je zřejmé, že to na nás úplně neplatí, ale myslím, že duch tohoto úsloví je pravdivý.

Kdybych měl svou praxi shrnout jedním slovem, řekl bych „uvědomění“. To je krásné slovo, protože bez něj by nemohla nastat žádná změna, žádné ocenění a žádná naděje. Uvědomění je to, co nás zahřívá, připomíná a pomáhá nám na cestě. Občas se uvědomění zdá jako prokletí, ale to je jen tehdy, když hnidíme. Místo toho je vědomí naším přítelem; je to náš průvodce přírodou, který nám ukazuje krásu fauny, zázraky flóry, ale varuje nás před útesy a jedovatými plody. Ale i tehdy nám vědomí ukazuje majestátnost pohoří a svěží barvy bobulí. Vědomí však není mimo nás. Je to naše součást a jejím prostřednictvím se učíme všechny části nás samých – ty slavné i profánní.