Vyrovnávání a výměna sebe a druhých

• Druhý způsob generování bódhičitta
• Vidět laskavost všech cítících bytostí
• Jsme zcela závislí na druhých v tom, co máme a co víme
• Máme prospěch z práce druhých, ať už mají v úmyslu prospět nám konkrétně nebo ne

Onehdy jsem mluvil o závislém vznikání v situaci, která vytváří situaci bódhičitta a že dva faktory, na které se chceme při rozvoji skutečně zaměřit velký soucit je především vidět utrpení vnímajících bytostí, a to neznamená jen utrpení; znamená to jejich situaci bytí v cyklické existenci. A pak, rozvíjet vědomí jejich laskavosti k nám, takže reagujeme tak nějak automaticky s pocitem lásky a soucitu a péče a zájmu o ně.

Jedním ze způsobů, jak rozvinout ten pocit jejich laskavosti – uvědomění si jejich laskavosti – bylo uznat, že všechny bytosti byly našimi rodiči, a pak laskavost našich rodičů. To je to, o čem jsme mluvili předtím. Dnes jsem si myslel, že se trochu zmíním o laskavosti ostatních, když ji rozvíjíte metodou vyrovnání a výměna sebe a druhých. Protože zde přemýšlíme o naší naprosté vzájemné závislosti na vnímajících bytostech a o tom, jak vše, co máme, vše, co víme, přichází prostřednictvím laskavosti druhých. Nejde jen o to, že když jsme se narodili a byli totálně bezmocní, naši rodiče se o nás starali, ale učili nás to i naši učitelé. Takže všechny tyto znalosti, na které jsme někdy trochu hrdí, pokud se na ně podíváme, pocházejí od lidí, kteří nás to naučili. A jakékoli dovednosti, které máme, opět nejsou naše neodmyslitelně. Dovednosti, které máme, talenty, které máme, přišly, protože je lidé povzbuzovali, lidé nás učili, jak na to. A tak, když se podíváme na veškerou naši schopnost fungovat ve světě, vše přichází díky laskavosti vnímajících bytostí. Jen naše schopnost tu sedět a mluvit spolu, protože když jsme se narodili, nikdo z nás neuměl mluvit, že? A nebýt laskavosti ostatních bytostí, které nás učí mluvit, neuměli bychom mluvit. Máme tuto budovu k bydlení a bez laskavosti architekta a inženýrů a lidí na stavbě a všech ostatních bychom tuto budovu neměli k použití. Cokoli, na co se podíváme. Když se podíváme na oblečení, které nosíme, na koberce, na cokoli, co je kolem, to vše přišlo díky úsilí ostatních. A tak je vidět jako laskavé tímto způsobem a sebe jako příjemce jejich laskavosti.

A pak někteří lidé vždycky řeknou: „Ale, ale, ale, neměli motivaci být ke mně laskaví, jen dělali svou práci ve světě. Moji učitelé jen učili, protože potřebovali práci. A dodavatel a architekt a stavební dělníci a instalatér, prostě potřebovali práci a neměli o mě žádnou péči a starost, tak jaká je ta laskavost?“ No, zvláště proto je to laskavost, proč se jdeme podívat na jejich laskavost, protože to není o nás, není to o někom konkrétně laskavém ke mně, protože je ke mně připoután, tudíž je laskavý. Místo toho skutečně více otevíráme svou mysl, jak těžíme z toho, že žijeme ve světě s jinými bytostmi a jak pro nás procházejí na tolika úrovních. A to se nás osobně netýká, že? Je to tedy jiný způsob uvažování. Protože i v metodě, kdy všechny cítící bytosti považujeme za naše rodiče a jejich laskavost jako našich rodičů, je v tom stále kousek mě, víš? Byli mými rodiči a byli ke mně jako k rodičům hodní. V této jiné metodě myslíme na lidi z oddělení PUD, kteří nám dávají elektřinu; neznáme je. Nemyslí si: „Ach, chci být dnes laskavý k lidem v opatství Sravasti“, ale jde o to, že z jejich práce a jejich úsilí máme prospěch. A jen tím, že máme prospěch, ať už je to o nás jako středu světa nebo ne, jen tím, že máme prospěch z energie a úsilí jiných lidí, to znamená, že byli laskaví a že se nám dostalo laskavosti. .

Takže tato druhá metoda je o něco těžší, protože musíme otevřít svou mysl širšímu pohledu a skutečně vidět, jak jsme na sobě závislí a jak všechno skutečně závisí na laskavosti druhých a jak bychom nebyli schopni praktikovat Dharma nyní bez laskavosti všech lidí, kteří nás přivedli do bodu, kde jsme právě teď v tomto životě. A to včetně školníků na naší základní škole, protože my bychom nemohli chodit na základní školu, kdyby tam nebyli školníci, že? Takže nás to skutečně otevírá laskavosti tolika bytostí. A pak, samozřejmě, když si zvykneme na to, že to vidíme znovu a znovu a znovu, pak se celý náš pohled na svět změní. Protože pak místo toho, abych jel po dálnici a jel: „Proboha! Proč mají teď stavební projekt, zrovna když tudy potřebuji jít? Proč dálnici neopraví ve dvě hodiny v noci, když tu nejsem?“ Víte, místo toho, abychom takto přemýšleli, což si obvykle myslíme, myslíme: „Wow! Bude tu pro mě dálnice, po které budu moci jet, protože tito lidé jsou na pálícím slunci a pracují na ní. Jak jsou laskaví!" Opravdu to mění celý náš způsob vztahu k lidem a už se na ně nedíváme jako na pouhé předměty, do kterých můžeme narážet, ale jako na živé bytosti s city, od kterých se nám dostalo laskavosti, ano? A automaticky odtud pak chceme tu laskavost oplatit, ano, a přichází láska a soucit.