Odpuštění a omluva

Když někomu odpustíte, znamená to, že se nedržíte zraňujících pocitů, které vám skutečně ubližují. Pokud vás požádají o odpuštění, můžete jim to dát, ale ve skutečnosti jste jim již vnitřně odpustili, protože potřebujete to uzavření a klid, abyste mohli jít dál. Neznamená to, že musíte zapomenout, co udělali. Ve skutečnosti byste se před nimi měli mít na pozoru, protože již ukázali, že mají potenciál vám ublížit.

Komu potřebujeme odpustit? V podstatě každý, ke komu máme škodlivé pocity, škodlivé pocity hněv nebo smutek – dokonce i zmatek v tom, proč to udělali, může být škodlivou emocí. Takže prostě přijímáme skutečnost, že to udělali, a pokračujeme dál, místo abychom vnitřně přehrávali kazetu všech neduhů, které nám způsobili, a tím si způsobili ještě větší škodu a bolest, než kdy mohli doufat, že dosáhneme.

Výhodou odpuštění této osobě je schopnost posunout se dál a vyřešit problém uvnitř nás samých, což nám dává určitou míru uzavření. Ale co je důležitější, získáme mír nad celou situací. Odpustit někomu nemá nic společného s tím, kdo měl pravdu a kdo se mýlil. Je to pouze zbavování se zraňujících emocí.

Člověk, kterému potřebujeme odpustit nejvíce, jsme často my sami. Koneckonců, způsobujeme si mnohem víc škody, než by kdy kdokoli jiný mohl. Vždy jsme v nějakém vnitřním konfliktu sami se sebou, což znamená, že máme největší příležitost praktikovat odpuštění právě tam, kde jsme, počínaje sebou samými. Často nejsme schopni odpustit druhým ani sami sobě kvůli zoufalé potřebě mít pravdu nebo alespoň nepřipustit, že se mýlíme. Někdy je odpustit sami sobě tak těžké, protože si musíme přiznat, že nejsme dokonalou bytostí, za kterou jsme si mysleli, že jsme. Musíme se podívat na ošklivé a zlé věci, které jsme udělali v minulosti – na věci, za které se máme plné právo stydět, ale nejsou produktivní a stejně nám to nepomůže. Ve skutečnosti to komplikuje situaci, která nám již působí bolest. Odpuštění je jako mnoho jiných kroků v naší praxi dharmy. Vyžaduje to poctivost. A poctivost vyžaduje, abychom se dobře a tvrdě podívali na věci, na které bychom nejraději zapomněli, i když si o ně hrabeme uhlí.

Nejlepší způsob, jak překonat překážky odpuštění, je pamatovat si, že jsme v neustálém pohybu. Kdo jsme byli, když jsme dělali ty hrozné věci, není to, kým jsme teď. Musíme si také pamatovat, že nejsme věštci a nemuseli jsme si být nutně vědomi bolesti, kterou nám tyto činy později způsobí. Mohla to být nehoda nebo chyba. Každý je vyrábí; nikdo ještě není dokonalý. Totéž samozřejmě platí i pro ostatní lidi. Už nejsou stejní jako tehdy a samozřejmě nejsou věštci. Jak tedy mohli vědět, že ať už udělali cokoliv, tak nás to bolí? Kromě toho, i kdyby to udělali schválně, i kdyby věděli, že nám to ublíží, koho to zajímá!? Odpuštění je o pomoci sobě samým (dokonce i naše vnímané zranění je námi vnímáno), takže pokud se naučíme odpouštět, budeme všichni mnohem šťastnější.

Slovo omluva ve skutečnosti znamená vyjádřit lítost nebo formální ospravedlnění nebo obhajobu. Takže to může být trochu složité. Dobře, předpokládejme, že se nebavíme o nějaké formální obraně, protože to není omluva, to je obrana. Většina obrany má odrazit útok a každý ví, že nejlepší obranou je dobrý útok. Tak tou cestou nechoďme. Nechoďme také cestou ospravedlňování, protože to je ve skutečnosti většina omluv – ospravedlnění. Nežádáme o odpuštění ani neprojevujeme lítost, ale vedeme přesvědčivý projev, abychom se pokusili přivést uraženou osobu k našemu úhlu pohledu. Nedělejme to ani my. Takže budu pokračovat a předpokládám, že omluva je jen taková – někdo, kdo projevuje lítost.

Stejně jako je odpuštění vnitřním aktem, který děláme, abychom opustili minulá zranění, omluva je vnější způsob, jak se vzdát a pomoci ostatním jít dál. Je to podobné jako s charitou: na požehnání se podílí jak dárce, tak příjemce. Pokud litujeme něčeho, co jsme udělali někomu jinému, omlouváme se. Co se stane, když to nepřijmou? Koho to zajímá? Stejně jako odpuštění to děláme pro sebe. Opravdová omluva se zaměřuje více na druhou osobu, ale obecně je to vnější symbol vnitřní změny. Pokud vaši omluvu nepřijmou, stejně jsme ji dali. Kromě toho jsme jim dali šanci praktikovat odpuštění,

Opět, stejně jako odpuštění, omluva je pro nás ku prospěchu, když víme, že jsme udělali vše, co bylo v našich silách, abychom napravili špatnou situaci a pak to nechali být, aby nás bolest nezranila i po letech. Často to, co nám brání se omluvit, je zoufalá potřeba mít pravdu. Opět, jako v odpuštění, koho zajímá, kdo měl pravdu!? Opravdu, za dvacet let nás opravdu zajímá, kdo na poslední červené želé fazoli volal diby!? Vážně, správně nebo špatně, omluvit se je druhá nejzdravější věc, odpustit být první. A většinou, pokud jsme k sobě upřímní, obecně si musíme odpustit, že jsme byli nafoukaní, ať už jsme měli pravdu nebo ne, než se můžeme někomu omluvit. Největším krokem k omluvě někomu, komu jsme ublížili, je nejprve odpustit sami sobě.