Blízký hovor

Toto je další díl pokračující ságy o Dharmě za mřížemi v Severní Americe. Tento incident, který se odehrál téměř před dvěma lety ve federální věznici a má co do činění s řešením potenciálně násilné a škodlivé situace způsobem, který tyto možnosti neguje. Jednou večer jsem seděl v televizní místnosti. V místnosti byli další tři muži. Nepamatuji si, co bylo v té době v televizi. Opravdu jsem tam nebyl, abych se díval na televizi. Můj cellie se právě vrátil z práce v továrně a já mu v cele věnoval trochu osobního času.

Mezi pár muži v místnosti probíhal nějaký dialog, ale ve skutečnosti jsem si jich příliš nevšímal, dokud nezmínili jméno člověka, který se mnou hrál v kapele. Obviňovali ho z krádeže knihy. Začal jsem lépe poslouchat. John řekl, že mu George (zpěvák v kapele) ukradl knihu. Robert řekl: "Žádný negr nic neukradne bělochovi, dokud budu v bytové jednotce." Robert je hispánský Anglo, který se stýká s bílými rasisty. John byl také rasistický Anglo.

Věděl jsem, že George neukradl Johnovu knihu. George je talentovaný zpěvák, který má docela dobré etické chování – snaží se dostat z gangového životního stylu – a má dost peněz, aby si koupil, co potřebuje. Také jsem věděl, že John už dříve obvinil George z toho, že si vzal tuto knihu, a když se o tom George doslechl, šel za Johnem a řekl mu, že knihu neukradl, a kdyby to John ještě někdy někomu řekl, (George) by dal pěstí. ho v ústech. Johnovou reakcí na Georgeovu hrozbu bylo schovat se a omluvit se.

Nyní John mluvil o Georgeovi a Georgeově celebrance „Snakeovi“ a říkal, že oba ukradli jeho knihu a že jsou „nedobří, zlodějští negři“. Jeho přítel Robert se teď pořádně rozčiloval. Vstal a řekl, že půjde konfrontovat ty dva "zasrané negry". Všechno to začalo být velmi ošklivé.

V naději, že zažehnu ošklivou situaci v zárodku, jsem se otočil k Johnovi a podíval se mu do očí. Řekl jsem: "George neukradl tvou knihu, Johne." Pokud si dobře pamatuji, už jsi s ním o tom mluvil a on ti řekl, že pokud ještě někdy uslyší jeho jméno z tvých úst, dá ti pěstí do úst." Bylo vidět, jak se na Johna propadá realita. Zhroutil se na židli a začal si prohlížet boty, podlahu, všechno, co mu umožňovalo dívat se dolů. Řekl jsem: „George je můj přítel a vím, že neukradl vaši knihu. Neměli byste lidi z takových věcí obviňovat před ostatními."

Ale Robert byl celý zpracovaný. Básnil o tom, že to byly všechny kecy, a všichni negři jsou zloději a šmejdi, a pokud se John příliš bál, aby s tím něco udělal, udělal to (Robert). Vyrazil ke dveřím. John na něj zavolal a požádal ho, aby tam nechodil. John řekl: "Zmlátí mi prdel, pokud zjistí, že jsem o nich znovu mluvil." Byl viditelně naštvaný.

Řekl jsem Robertovi: "Nepleť se do toho muže, Johnovi jen ublížíš a možná i sobě nebo někomu jinému." Nestojí to za to." Ale Robert pokračoval v ústech. Přemluvil se do pozice, ze které cítil, že nemůže ustoupit, aniž by před ostatními vypadal slabý. Otevřel dveře, aby odešel, šel za Georgem a Snakem. John na něj znovu zavolal a prosil ho, aby nechodil. Ještě jednou jsem navrhl, aby Robert nešel. Ale nedělalo to dobrotu. Robert byl bleskově venku ze dveří.

Řekl jsem Johnovi, že měl držet jazyk za zuby. Neměl žádný důkaz, že George a Snake ukradli jeho knihu. Už s nimi kvůli tomu jednou byl v konfrontaci a omluvil se a ustoupil, protože věděl, že ho porazili. Teď si tady zase proháněl ústa v televizní místnosti, zatahoval někoho jiného do svých nenávistných klepů a obviňování, a teď se někdo chystal zranit. John tam seděl a vypadal nešťastně. Čtvrtý člověk v místnosti tam jen seděl a znechuceně kroutil hlavou.

Rozhodl jsem se jít najít Roberta a lidi, se kterými se střetl, takže bych mohl říct něco, abych situaci odzbrojil. Našel jsem Snakea a Roberta na horním patře, jak rozzlobeně mluví o tom, co řekl John. Přistoupil jsem k nim a řekl: „Hej, lidi, nechte to být. Tohle není nic, kvůli čemu by se člověk mohl zranit. Nechoď do Díry kvůli tomu, co říká nějaká figurína v televizní místnosti. Nech to být." Pak jsem šel do své cely pro šálek čaje.

Pak jsem se vrátil do televizní místnosti, abych zjistil, zda se věci vyřešily pokojně. John, Robert a ten druhý byli stále jediní v místnosti. Sedl jsem si a zeptal se, jestli je všechno v pořádku. Robert a John mlčeli. Tak jsem se na chvíli otočil, abych si situaci promyslel.

Dveře se okamžitě otevřely a já se otočil a uviděl vcházet George a Snake. Za dveřmi stáli další dva černoši. George a Snake vešli do místnosti. George přešel k Johnovi a řekl: "Zase mluvíš o mně?" John zůstal zticha. George řekl: "Myslel jsem, že jsme o tom mluvili." John zůstal zticha. George řekl: "Nic jsem ti neukradl." Je to zase o té knize?" John se podíval na Roberta.

Robert vstal ze židle a odkopl si boty do sprchy (znamení, že je připraven bojovat). George se k němu otočil.

Robert řekl: "Nech ho být."

"To není tvoje věc," odpověděl George.

"Dělám z toho svou věc."

"Proč se od toho nedržíš?" Tohle je mezi mnou a ním“ (naznačuje Johna).

"Teď je to mezi námi," zavrčel Robert.

"Tak co s tím chceš dělat?"

"Cokoli s tím chceš dělat."

Nemohl jsem uvěřit, že věci eskalovaly do této míry. V tu chvíli jsem vstal, přistoupil k Robertovi a Georgeovi a řekl: "Opravdu něco uděláte?" Oba se na mě otočili. Pokračoval jsem: "Pokud opravdu chceš bojovat, proč někam nejdeš?" Snažil jsem se přerušit jejich myšlenkový pochod. "Budeš to dělat tady?" Řekl jsem. Viděl jsem, jak jejich mysl pracuje, ale neodpověděli. Nakonec jsem řekl: „No, nic z toho se mnou nemá nic společného. Takže pokud to nikomu nevadí, odejdu. Nepotřebuji se nechat chytit do těchto keců." Oba mi dali najevo, že nemají problém s tím, abych odešel, tak jsem vstoupil mezi ně a šel ke dveřím.

Podíval jsem se na čtvrtého člověka, který se díval na televizi, a řekl jsem: "Chceš taky odejít?" Naznačil, že ano. Vstal a šel ke mně. Když jsme vycházeli ze dveří, řekl jsem mu: „Pojď, vypadneme odtud. Jaká škoda!" On a já jsme opustili oblast.

Zamířil jsem ke své cele a právě jsem do ní vešel a řekl jsem své cele: „Nebudeš věřit, co se děje s Robertem a…“

Ozvalo se zaklepání na dveře. Byl to George, Snake a jejich dva přátelé. Pokynul jsem jim, aby vešli. George vstoupil, nechal dveře otevřené, aby nás jeho přátelé slyšeli, a zeptal se mě: „Navrhl jsi téma, že jsem ukradl Johnovu knihu? Nebo to přinesl on?" Řekl jsem mu pravdu, že to vytáhl John. George řekl, že mu John a Robert řekli, že jsem to vytáhl. Samozřejmě to nebyla pravda. Řekl jsem: „Všichni mě znáte. Víš, jak se nosím. Myslíš, že bych to udělal?" George odpověděl: "Řekl jsem jim, že to neuděláte." Pokračoval jsem a řekl jsem Georgovi a ostatním, že mou jedinou součástí rozhovoru bylo říct Johnovi, že by o tom měl držet hubu; že už byl varován; a že Robert by se do toho měl držet stranou, protože to nebyla jeho věc a já jsem nechtěl vidět někoho zraněného kvůli nějaké hloupé sračce. Když jsem skončil, George už zamířil z cely. Všichni tam věděli, že jim nebudu lhát. Je důležité být mužem, který drží slovo. Lidé vědí, že mohou věřit tomu, co říkáte. Může to vyřešit věci dobrými způsoby. Mně i ostatním to pomohlo v mnoha situacích v potenciálně násilných situacích ve vězení.

Moje cellie a já jsme krátce diskutovali o tom, co se právě stalo. Došli jsme k závěru, že aby George a jeho chlapi mohli tak rychle dojít do mé cely, museli Robert a John zpanikařit, když jsem odešel z místnosti, a okamžitě začali mluvit o tom, jak se dostat z ošklivého utrpení. Rozhovor po mém odchodu z místnosti nemohl trvat déle než dvě nebo tři minuty. V tom časovém období se museli snažit celou věc na mě hodit, aby se mohli v jednom kuse dostat z místnosti. Po všech jejich hlasitých řečech a obviněních, když byli skutečně konfrontováni s plody svých činů, se pokusili shodit vinu na mě. Nefungovalo to. Věc, která tomu zabránila, bylo, že lidé věděli, že jim nebudu lhát.

Šel jsem dolů do televizní místnosti, abych si promluvil s Robertem a Johnem. Chtěl jsem se jich zeptat, proč se snažili všechno hodit na mě, když oba věděli, že s tím nemám nic společného. Ale když jsem s nimi začal mluvit, Robert mi okamžitě řekl, že nechtějí slyšet nic, co bych jim měl říct. „Jsi ostuda své rasy,“ řekl. "Už se mnou nikdy nemluv."

Odešel jsem z pokoje. V té době se nechystal žádný produktivní dialog.

Druhý den o polední přestávce jsem byl ve své cele sám. Najednou se otevřely dveře a do mé cely vešel voják Árijského bratrstva. Zavřel za sebou dveře a stál s levou rukou v kalhotách, evidentně v ruce nůž (to se později potvrdilo). Zíral na mě, jako bych zabil jeho bratra. Zeptal jsem se ho, co se děje.

Řekl mi, že mu jeho „bratr“ Robert řekl, co se stalo předchozí noc. Zeptal jsem se ho, co to přesně je. "V televizní místnosti se na Roberta svezla parta negrů." Zlomil ses a běžel po něm jako zbabělec." Zeptal jsem se ho, jestli tomu věří. Řekl, že Robert je jeho „pes“. Musel mu věřit.

Řekl jsem mu, že kdyby se něco opravdu stalo a kdybych byl tak hloupý, abych se do toho pustil, pomohl bych Georgovi, protože to byl můj přítel a Robert se mýlil. Takže Robert by měl být rád, že jsem odešel, když jsem to udělal. Byl bych pro něj další osobou, která by mohla bojovat.

Samozřejmě, že jsem byl rozvážný. Za žádných okolností bych nikoho neuhodil. Jeho odpověď na to byla: "Jsi ostudou své rasy!" Byl rudý v obličeji a hladil svou zbraň.

"K jaké rase si myslíš, že patřím?" Zeptal jsem se ho.

"Bílá rasa."

"Mýlíš se. Patřím k Buddharasa, rasa bez poskvrny. Všichni jsme barvy. Jsem dítě Buddhů. Nenávidím lidi kvůli jejich barvě pleti.“

Viděl jsem v jeho očích, že za tím hněv, byl překvapený tím, co jsem řekl. Pokračoval jsem: „Víte, že praktikuji buddhismus. Všichni mě tady vidí kolem areálu. Nepřepínám. Cvičím nenásilí a víš, že mám přátele všech barev. George hraje v jedné z mých kapel a není to zloděj. Johnovu knihu neukradl a Johnovi už řekl, že pokud znovu uslyší jeho jméno vycházet z Johnových úst, že mu něco udělá. Robert neměl co dělat. Nebyla to jeho věc. Všechno, co jsem udělal, bylo zabránit tomu, aby se někdo zranil, a nikdo se nezranil."

Árijec mi řekl, že to slyšel jinak.

"Jsem si jistý, že ano, protože Robert a John byli k smrti vyděšení." Dokonce se pokusili celou věc hodit na mě." Teď se uklidňoval. Viděl jsem to. Pokračoval jsem: „Podívej, jestli mě chceš bodnout, tak pokračuj. Nebudu se tě snažit zastavit. Zůstanu tady a nechám tě bodnout, jestli si myslíš, že je to správné. Robert mi nedošel. Mýlil se, že se zapojil, a já jsem se neúčastnil, takže jsem odešel. Nemělo to nic společného s rasou. Teď se zapleteš do nepořádku někoho jiného. vyrobil jsem slib už nikdy nikomu a ničemu neubližovat; takže pokud si opravdu myslíš, že něčeho dosáhneš tím, že mě bodneš nebo zabiješ, tak jdi do toho a nech to za sebou. Neublížím ti. Budu se modlit, aby to bylo cokoliv negativního karma tvé skutky se projeví na mně, takže nebudeš trpět tím, co děláš."

Vypadal jako dítě přistižené při něčem špatném na základní škole. Jeho důvěra v platnost svého činu byla narušena. Pochyboval o svém „bratrovi“ a verzi příběhu, který dostal. Ještě chvíli jsme si povídali a já mu řekl všechno o tom, co se vlastně stalo. Potom jsem mu řekl o buddhistické cestě. Než odešel, potřásl mi rukou.

Ten chlap je stále vojákem v Árijském bratrstvu. Zabil pro ně nejméně tucet mužů. V USP Leavenworth v Kansasu byl dobře známý tím, že tam zasáhl spoustu lidí. Měl pověst toho, že šel do práce bez kladení otázek a zasáhl cíl bez chvilky přemýšlení nebo diskuse. Změnil jsem celý jeho záznam. Nyní je 12 ku 1. Nyní konečně našel to místo ve své mysli, kde se může zastavit a zvážit, co se chystá udělat. Také ví, že existuje nenásilné řešení. Než jsem z té instituce odešel, vedli jsme s ním mnohem více diskuzí a on vyvinul opravdový Pochybuji, o organizaci, do které patřil. Při několika příležitostech řekl, že napíše do národního ústředí AB a zeptá se jich na věci, o kterých jsem hovořil ohledně jejich filozofie. Tu noc, kdy jsem odjela, abych se sem přemístila, byl na mé odjezdové párty, potřásl mi rukou, objal mě a pochválil mě za důslednost a oddanost mé cestě.

Jako poslední poznámku k tomuto příběhu bych rád zmínil, že během našeho střetnutí jsem se nikdy nebál umírání. Byla jistá možnost, že zemřu. Byl to ten chlap, který to udělal, a za tím účelem přišel do mé cely. Ale ta možnost mě nevyděsila, což by v minulosti nebylo. Dříve bych měl obavy. Rychle bych se otřásl a promluvil; říct cokoliv, abych zabránil mé smrti. Ale tehdy jsem v to neměl úplnou důvěru a důvěru Trojitý drahokam. Neměl jsem v to neotřesitelnou důvěru Buddha potenciál existující v rámci kontinua mého vlastního vědomí. Předtím jsem nebyl připraven zemřít. Nerozuměl jsem smrti ani tomu, jak bychom mohli vytvořit příčiny a Podmínky které by mohly vést k tomuto typu situace. Když tomu nerozumím, reagoval bych jinak. Možná jsem ho dokonce vyprovokoval, aby mě zabil, i když by to možná neudělal.

Nyní chápu, že cokoli se nám stane, je přímým důsledkem činů, které jsme udělali v minulosti. Kdybych byl v té cele ubodán k smrti, nebylo by to neopodstatněné. Bylo by to plodem nějakého semene, které jsem zasel někdy v minulosti, možná před mnoha životy. Pochopením karma, mohl jsem zůstat na místě, kde jsem přijímal jakékoli předsevzetí a motivován mu zabránit ve vytváření příčin a Podmínky za své budoucí utrpení. Myslím, že to byla právě tato motivace a myšlení, díky kterým nám oběma všechno klapalo. Někdy se tak bojíme, že ubližujeme sobě nebo druhým. Zůstaneme-li v klidu, otevření všemu, co se stane, a do každého nového okamžiku si s sebou neseme záměr zabránit škodě druhým, jsme schopni pomoci sobě i druhým. Distancujeme se od sebestředné, trhavé reakce, která nás tak často bolí.