Přizpůsobení se mnišskému životu

Význam komunit západní dharmy v Indii

• Situace západních mnichů v Indii
• Vnitřní faktory, které podporují dodržování ordinace

Otázky a odpovědi Thosamling 01 (download)

Udržování svěcení

• Vnější faktory, které podporují dodržování ordinace
• Pěstování a klášterní nevadí

Otázky a odpovědi Thosamling 02 (download)

Každodenní cvičení pro obyvatele Západu

• Základní praktiky pro vytížené laiky
• Správné živobytí pro západní mnichy

Otázky a odpovědi Thosamling 03 (download)

(Výňatek z rozhovorů)

Komunitní život

Postoj transparentnosti

Jedním z důležitých prvků při formování komunity a to, co je zpočátku obtížné na Západě při formování komunit, je, že potřebujete lidi se zkušenostmi, kteří vám pomohou vést vás. Když jsi dítě klášterní, opravdu nevíš, co máš dělat. Pro miminka a batolata je někdy těžké založit komunitu. Ale snažíme se. Nejlepší je sehnat si na pomoc nějaké seniory. Ať už s vámi žijí nebo ne, je důležité poslouchat rady. A abychom si v komunitě opravdu pomáhali.

To je jedna věc, kterou se snažíme dělat v opatství Sravasti. Říkám tomu postoj transparentnosti. Trénujeme svou mysl, abychom byli v pořádku s tím, kdo jsme, a abychom se nepokoušeli skrývat věci před ostatními lidmi. K tomu potřebujeme velkou míru sebepřijetí. Myslím, že sebepřijetí je pro nás velmi důležitou vlastností v naší praxi Dharmy – přijmout sami sebe, ale zároveň pokračovat v praktikování, abychom se mohli změnit.

Snažíme se vytvořit atmosféru, kde můžeme mluvit o tom, co se v nás děje. V mých raných letech jako a klášterníŽil jsem v komunitách, ale všichni jsme se snažili být velmi 'dobří' mniši a chtěli jsme jen poslouchat pokyny našeho učitele. Nechtěli jsme, aby nám někdo z našich kolegů mnichů a jeptišek říkal, co máme dělat. Také jsme nechtěli prozradit, co se uvnitř dělo, protože kdybychom to udělali, všichni ostatní by věděli, jak jsme byli hrozní! Moje mysl byla plná negativních věcí, ale nemohl jsem to nikomu dát vědět. Musela jsem vypadat dobře a mít všechno uvnitř. Tohle nefunguje!

A tak se v opatství, zvláště během jídla nebo čaje, snažíme mluvit o tom, co se v nás děje. Opravdu zdůrazňujeme, že náš společný život jako komunita je součástí naší praxe, jak je společný život jako komunita součástí našeho školení. Když se mezi lidmi objeví problémy, je to přirozené. Samozřejmě se objeví problémy – jsme vnímající bytosti!

To, že máme různé názory, neznamená, že se na sebe musíme zlobit. To je hlavní, co si zapamatovat. Můžeme mít různé názory, neznamená to, že se na sebe musíme zlobit. Zlobíme se, když se začneme ztotožňovat se svými názory. Když se můj názor stane 'já', pak pokud se vám mé názory nelíbí, znamená to, že mě nemáte rádi. Pak se vztekám. Ale pokud si pamatujeme, že naše názory jsou jen názory a neztotožňujeme se s nimi, pak ať se lidem naše názory líbí nebo nelíbí, jsme s tím v pohodě.

A pak, když vidíme, že se ztotožňujeme se svými názory, abychom mohli říct všem ve skupině: „Ach všichni, dneska jsem měl nějak špatnou náladu a byl jsem na lidi trochu hrubý. Omlouvám se za to, protože jsem opravdu uvízl v jednom ze svých názorů.“

A pak všichni řeknou: „Ach, víš co? Taky jsem uvízl ve svém." Učíme se tak umět mluvit o tom, co se v nás dělo s velkou dávkou sebepřijetí a beze strachu. Myslím, že je to velmi, velmi zdravé, protože pak si můžeme na cestě skutečně pomoci.

Viděl jsem, že se to děje v naší komunitě ve Státech. Jsou tam dva lidé, kteří tam byli docela dlouho. Naše komunita je teprve tři roky stará, takže „dlouhá doba“ je relativní. Ale opravdu se změnili. Jedna z žen trpěla velkým zneužíváním, když byla dítě, a přišla se spoustou negativní samomluvy a hněv vůči světu kvůli věcem, které se staly. Během posledního zimního ústraní, když jsme měli naše sezení otázek a odpovědí, jsem poslouchal, co říkala, a říkal jsem si: „Proboha! To je neuvěřitelné!" Začínala ty věci identifikovat a pouštět je. Mohla to sdílet se zbytkem komunity, jak se to dělo. A když se zasekla, dokázala to dát vědět i nám ostatním.

A tak podobně si všichni, když spolu žijeme jako komunita, projdeme různými věcmi a tak trochu si dáme vědět, co se děje. Tímto způsobem jsme schopni vyvinout nějaký soucit jeden k druhému.

V opatství máme dům, ve kterém žijeme, ale musíme také něco budovat, a to znamená spolupracovat s architekty, dodavateli a inženýry. Toto je moje skutečná praxe Dharmy, říkám vám! Než jsem ordinoval, nikdy jsem nic nevlastnil. Nikdy jsem neměl auto. Nikdy nevlastnil dům. Opravdu. Nic jsem nevlastnil. A tady jsem, snažím se postavit budovu za 2½ milionu dolarů! Odkud půjdou finance? Odkud bude design pocházet? Nikdy jsem nespolupracoval s architektem. O strojírenství nic nevím! Ale tohle je moje praxe.

Takže jednou za čas, když se tohle hodně zhorší, jsem trochu nevrlý. Ale řeknu to ostatním a oni to dokonale pochopí. Pro mě je opravdu příjemné žít s jinými lidmi, kteří, když řeknu: „Dnes se trochu zblázním s architektem,“ mohou říct: „To je v pořádku. Rozumíme." A pak za pět minut, co cítím, je pryč.

Být schopen říci, co se s námi děje, a pak dát ostatním lidem příležitost k soucitu a pochopení je tak cenná věc, že Sangha si mohou navzájem dávat. Protože abychom si naše svěcení udrželi po dlouhou dobu, musí existovat určitý pocit sounáležitosti, určitý pocit propojenosti s ostatními lidskými bytostmi. Musíme se tedy snažit, abychom to vytvořili.

Být v kontaktu s tím, co se děje v naší mysli

V tibetském buddhismu je to velmi snadné, zvláště v tradici Gelupy se všemi velkými pojednáními a skvělými texty – čtyři z toho, pět z toho, sedmnáct z toho druhého, které se týkají třiceti dvou toho a toho, které se dělí na čtyři pododdělení a první z nich má osm faktorů – abychom se skutečně dostali do studia. Studie jsou neuvěřitelně cenné, velmi cenné, ale musíme se ujistit, že zatímco studujeme, cvičíme. Je velmi důležité, abychom při studiu uplatňovali to, co se učíme, na to, co se děje v naší vlastní mysli, abychom si mohli udržet šťastnou mysl.

Pokud tam jen tak sedíme a rádi chroupeme knihy – toto si zapamatujeme a tamto studujeme – ale nebudeme v kontaktu s tím, co se děje v našem vlastním srdci, nevydrží to. Musíte být opravdu v kontaktu s tím, co se děje. A tím, že jsem v kontaktu, myslím používání Dharmy k tomu, aby nám pomohla s našimi vlastními problémy, mluvila s ostatními lidmi o tom, co se děje, poskytovala podporu našim přátelům z Dharmy, když procházeli věcmi, protože to je tak trochu základ.

Mám zkušenost, že lidé, kteří jsou schopni si svěcení udržet dlouhodobě, mají tu dlouhodobou motivaci a najdou způsob, jak se vypořádat s tím, co se děje uvnitř. Někteří lidé se s tím vyrovnávají dobře. Někteří lidé ne. Nějaký způsob si ale najdou, nejlepší je se s tím dobře vypořádat.

Osamělost

Všichni procházíme obdobími osamělosti. Řekl bych, že hlavní věc, kvůli které se lidé svlékají, je buď velká sexuální touha, nebo osamělost. To je pravidlo o celibátu, který je nejtěžší dodržet. Nikdo neříká: "Ach, vrátím své vysvěcení, protože chci jít ven a někoho zabít." Nikdo neříká: "Ach, já nemůžu být." mnich nebo jeptiška, protože vyloupím banku.“ Nikdo neříká: "Už mě nebaví být vysvěcen, protože chci lhát o svých dosažených výsledcích."

Ty tři příkazy nejsou výzvou. Skutečnou velkou výzvou je celibát pravidlo. A tento celibát pravidlo se netýká pouze fyzického celibátu. Není to jen skákání v posteli, vyvrcholení a pak je to hotovo, protože pak to musíte dělat znovu a znovu a znovu, protože sexuální touha prostě neustále narůstá.

Nejde tedy jen o fyzickou věc. Někteří lidé mohou mít větší potíže s fyzickou věcí. Pro ostatní lidi je to emocionální. "Chci ve svém životě někoho zvláštního." Chci být pro někoho zvláštním člověkem. Chci někoho, kdo je tu vždy pro mě, kdo mi rozumí, kdo mě miluje víc než ostatní, protože to nějak potřebuji. Moc v sebe nevěřím. Potřebuji, aby mě někdo jiný miloval, abych věděl, že jsem dobrý člověk."

Mohlo by to být tím. Nebo by to mohlo být: „Jsem opravdu osamělý. Všechny tyhle věci se odehrávají uvnitř a všichni mluví jen o čtyřech z toho a sedmi z toho." Nemůžeme o tom s nikým mluvit Pochybuji, nebo neklid nebo osamělost, kterou máme uvnitř, takže pak jsme prostě více osamělí a sedíme tam a dusíme se v tom.

Takže kolem sexu je celá tato věc emoční jistoty.

Pro některé z nás je hlavní věcí emocionální bezpečí – cítit se milován, cítit se výjimečně, mít tu někoho pro vás.

Pro některé lidi to zapadá do zbytku společnosti: „Všichni v mé rodině, všichni, odkud jsem přišel, jsou ve vztahu. Jsem jediný, kdo není ve vztahu." Většina z nás vyrostla v rodinách, kde se očekávalo, že se zamilujete a oženíte se. Není to očekávání? Chvíli to může být v pořádku, když se nevezmeme, ale pak je to jako by uvnitř bylo takové podmínění: „Ale všichni ostatní jsou ve vztahu. Co to se mnou je?"

Nebo si někdy myslíme: „Opravdu chci mít děti, protože děti tě taky milují, že? Alespoň když jsou mladí." Až budou staří, zapomeňte na to! Ale když jsou mladí, potřebují vás. "Musím se cítit potřebná." Pokud budu mít dítě, dítě mě bude potřebovat. Pak jsem cenný."

Je na to tolik různých úhlů, ale všechny vedou k nějaké emocionální potřebě, kterou máme uvnitř – k potřebě cítit se milován, patřit, cítit se dobře. A tito všichni jsou svázáni v celibátu pravidlo.

Tyto emocionální problémy nezmizí, když dostaneme vysvěcení. Jsou přesně tím, s čím musíme pracovat. Nemůžeme je strčit do kouta a předstírat, že jsme nad všemi těmi věcmi. Jsme společenské bytosti. Potřebujeme jiné lidské bytosti. Potřebujeme propojenost. A toto je to, co Sangha komunita je pro. Jsme spojeni s ostatními. Účelem není budovat jeden zvláštní vztah s jedním Sangha členem komunity. Není to najít nejlepšího přítele Sangha společenství; je to naučit se otevřít se a důvěřovat celé komunitě. Chvíli to trvá, ale měli bychom tomu dát šanci.

Mohou existovat někteří lidé, se kterými rezonujeme více než s ostatními, a proto bychom od těchto lidí mohli hledat další rady. To je hezké, ale snažte se vyhnout tomu, abyste se stali nejlepším přítelem Sangha. Musíme uznat, že jsme sociální tvorové a musíme mluvit o tom, co se děje uvnitř. Potřebujeme mít spojení s ostatními. Nemůžeme být pořád v hlavě. Ale jde o to, jak mít zdravé vztahy, vztahy, které jsou založeny na praxi místo vztahů založených na našich citových lpět.

Myslím, že bychom si měli přiznat, že tyto potřeby v nás jsou. jsou tam. Ale naučíme se s nimi pracovat zdravě, a když se naše mysl něčím zabydlí, pak víme: „Dobře, toho je tady příliš. Čím je moje mysl posedlá? Je to o sexu? Jde o to být milován?"

"Dobře. Chci, aby mě někdo miloval. O co jde?"

"Chci, aby mi někdo řekl, že jsem úžasný."

„Chci, aby někdo řekl: ‚Jsi tak úžasný. Jsi tak talentovaný. Jsi tak inteligentní. Moc ti to sluší. Ty jsi takový. Jsi takový. Jsi ten nejlepší.'“ To se nám líbí, ne?

"Chci, aby mi někdo řekl, že mě miluje, a aby mi řekl, jak jsem úžasný."

A pak řekneš: „Dobře. Která z osmi světských starostí to je?" to je připevnění chválit a schvalovat, že?

"Chci, aby mě můj šéf nebo můj učitel pochválil."

"Chci, aby si jeden zvláštní člověk myslel, že jsem ten nejúžasnější."

"To je jedna z osmi světských dharm." Je to tady. nejsem Buddha dosud." Jaké jsou protijedy na tuto světskou dharmu chválení a uznání?

Co dělám, je, že se ptám sám sebe: „No, i když je dostanu, k čemu mi to bude? Opravdu to vyřeší problém?" A pak si pamatuji, že v mých minulých vztazích mi mnoho lidí říkalo, že jsem úžasný a výjimečný. Ale nevyřešilo to základní pocit nouze a osamělosti uvnitř. Stále tam zůstává bez ohledu na to, kolik lidí mi řeklo, že mě milují. Prozkoumejte tedy, o čem ten pocit nouze je. Co se tam děje?

Takže se tak trochu učíte a zkoumáte, co se děje uvnitř: „O čem ta potřebnost je? Někoho, kdo mě bude milovat. Ach, co když miluji někoho jiného? Ach jo! Protože ta samota je o mně, že? Chci, aby mě někdo miloval. I kdybych měl začít vztah, není to moc dobrý základ pro začátek jakéhokoli vztahu.“ Začít vztah, protože „potřebuji, aby mě někdo miloval“ je recept na katastrofu, protože je plný očekávání.

Co tedy Dharma učí? Dharma nás učí otevírat svá srdce stejným způsobem ostatním a rozšiřovat k nim svou lásku. A to nejen jedné speciální osobě. "Možná se uvnitř cítím tak osamělý, protože nikoho nemiluji." Protože jsem celá uzavřená v sobě. Takže možná potřebuji otevřít oči a podívat se na to, co se děje s ostatními lidmi a začít k nim být laskavý, začít se na ně usmívat, ne proto, že bych od nich něco chtěl, ne proto, že bych chtěl, aby byli mým jediným nebo chci být jejich jediný, ale prostě jako projev své vlastní vnitřní laskavosti vůči cítícím bytostem.“

Pak se vraťte a začněte cvičit metta. Milující dobrota. A začnete se dívat na lidi kolem sebe a snažit se být laskaví. A pak si najednou uvědomíte: „Wow! Je tu tolik lidí, se kterými jsem ve spojení." Pak se už necítíte osamělí. A uvědomíte si: „Ach, jsem spojen se všemi těmi ostatními lidmi. Nepotřebuji být jediná a jediná pro někoho jiného."

Takže pracujeme s tím, co se děje uvnitř, a zavádíme učení o milující laskavosti do praxe ve svém vlastním životě, místo abychom si jen memorovali typy milující laskavosti a dvacet dva typů bódhičitta. Jistě, učíme se je zpaměti, ale také se snažíme v tomto životě něco z toho vložit do svého srdce prostřednictvím toho, jak se vztahujeme k lidem, se kterými žijeme. Když to uděláme, pak to vyřeší náš vlastní vnitřní pocit izolace a odpojení a osamělosti.

Udržovat naše svěcení po dlouhou dobu tedy skutečně znamená vzít si učení k srdci. Opravdu se snažíme transformovat naši mysl pomocí učení.