Buddhistická jeptiška na střední škole

Středoškoláci hru sami napsali a zahráli. Jejich učitel mě pozval, abych to sledoval a promluvil na školním shromáždění. Děj zní takto: Bůh sedí v nebi a čte si noviny, zatímco andělé pokojně hrají čínskou dámu. Ďáblové se vplíží dovnitř a škodolibě podněcují anděly, aby se dohadovali a navzájem se obviňovali z podvádění. V nebi vypukne pandemonium.

"Nech toho!!" křičí Bůh. "Nebudu mít nic z tohohle obchodu v nebi!" Tento konflikt musí být dílem pozemšťanů. Angel Peace, jdi na Zemi a podívej se, co se děje. Zjistěte, proč tamní lidé nejsou mírumilovní."

Angel Peace letí na Zemi, kde organizuje Světovou mírovou konferenci. Delegáti, studenti z Velké Británie, Izraele, Indie, Koreje, USA, Hongkongu a dalších zemí, vyprávějí o strasti svých národů – o násilí, chudobě, lidském utrpení.

"Musí se s tím něco dělat," říká Angel Peace. "Dnes máme hosta, který mluví o míru." Učitel do mě šťouchne a zašeptá: "To je tvoje narážka." Vstávám ze svého místa v hledišti a jdu na pódium. „Ahoj studenti s delegáty na Světové mírové konferenci. Když jsem byl v pubertě, začal jsem si klást otázky, které možná máte i vy: Proč se lidé perou, když všichni chtějí mír? Proč existuje rasová diskriminace?

"Vždy dáváme vinu za své problémy někomu nebo něčemu vnějšímu - jiné osobě, skupině lidí, společnosti, vládě, "systému." Jiní lidé a vnější situace mohou být okolnostmi pro naše problémy, ale když se podíváme pozorně, můžeme vidět, že konflikt skutečně pochází z mysli. Pochází to z hněv, žárlivost, sobectví, chamtivost, pýcha, uzavřenost a další znepokojivé postoje. Naše mysl činí svět nepokojným, takže pokud chceme mír, musíme změnit své vlastní postoje a rozptýlit negativní emoce, jako je např. hněv, chamtivost a tak dále. Vlády nemohou uzákonit mír. Přichází pouze tehdy, když každý z nás převezme odpovědnost za kontrolu své vlastní mysli, aby byla tolerantní a mírumilovná.

„Můžeme rozvíjet trpělivost a respekt k druhým tím, že pochopíme, že na hluboké úrovni jsme všichni stejní. Každý chce být šťastný a nikdo nechce mít problémy. Musíme se dívat za povrchní vlastnosti lidí – nízké, vysoké, pohledné, ošklivé, černé, bílé, bohaté, chudé, vzdělané, negramotné. Když to uděláme, uvědomíme si, že v našich srdcích jsme všichni stejní v tom, že každý z nás chce štěstí a nechce utrpení, ačkoli různí lidé nacházejí štěstí různými způsoby. Když budeme takto přemýšlet, můžeme si vypěstovat úctu ke všem živým bytostem.

"Každý z nás cítí 'Moje štěstí je důležitější než štěstí kohokoli jiného'." Ale pokud se sami sebe zeptáme: 'Proč?' nemůžeme najít dobrý důvod. Pomalu si uvědomujeme, že nejsme tím nejdůležitějším člověkem na světě, že je to sobecký postoj, který nás pohání k agresivnímu hledání vlastního štěstí na úkor blaha ostatních. Pokud rozvineme vědomí, že všechny bytosti jsou si rovny, a proto je důležité štěstí každého, pak automaticky nebudeme tak sobečtí. Uvidíme, že není nutné vždy prosazovat svou vlastní cestu. Můžeme se rádi něčeho vzdát, abychom udělali radost druhým, protože jejich štěstí je důležité. Čím jsou ostatní šťastnější, tím méně problémů nám způsobí. Takže tím, že si budeme vážit druhých, budou naše vlastní životy osvobozeny od vnějších poruch. Navíc budeme rádi, když víme, že ostatní jsou šťastní.

„Říkáme, že chceme mír ve světě, v našich rodinách, ale často se nechceme vzdát vlastní cesty, abychom měli mír, a místo toho obviňujeme z problému druhou stranu. Tak mír nepřijde. Pokud to přijde jen tím, že si upřímně přejeme, aby byli ostatní šťastní, a respektováním jejich názorů.

„Tento postoj milování druhých je kořenem světového míru a každý z nás má schopnost a odpovědnost ho v sobě rozvíjet. To je součástí našeho lidského potenciálu; to je krása bytí lidskou bytostí. Můžeme být moudří a soucitní, ale musíme jednat, abychom tyto vlastnosti rozvinuli. Za prvé, můžeme si zkusit uvědomit, co každý den říkáme a děláme, a ptát se sami sebe: ‚Proč to dělám? Je to prospěšné pro mě i pro ostatní? Je laskavý nebo sobecký přístup motivující k tomu, co říkám a dělám?“ Pokud zjistíme, že naše motivace nebo činy jsou destruktivní, můžeme je napravit.“

Studenti napjatě poslouchali. Poté mi mnozí přišli poděkovat. Několik učitelů mě požádalo, abych se vrátil a promluvil s jejich třídami.

Někdy jsem mluvil s více než tisíci studenty na školním shromáždění. Ale když jsem navštívil učebny s 25 až 30 studenty, formát byl otázka a odpověď. Tímto způsobem mi studenti řekli, co chtěli vědět. Mnoho jejich otázek se týkalo mého životního stylu buddhistické jeptišky a toho, jak a proč jsem se rozhodla být vysvěcena. Z mé strany není žádná otázka příliš osobní, protože je důležité, aby mladí lidé – a také dospělí – chápali, proč si člověk vybírá životní styl zasvěcený sebeobjevování a duchovní pomoci druhým. Žádná otázka také není hloupá, protože pokud se člověk upřímně chce něco dozvědět, je pro něj tato otázka smysluplná, a proto je to důležitá otázka.

Chtěli vědět, co dělám jako jeptiška. Co se děje každý den? Proč jsem to vzal slibuje místo toho, aby byl laickým buddhistou? Co říkala moje rodina a přátelé? Jak jsem se změnila od doby, kdy jsem se stala jeptiškou? Litoval jsem někdy tohoto rozhodnutí? Co se stane, když zlomím a slib? Některé dospívající dívky se mě zeptaly, co dělám, když vidím hezkého muže, a jedna devítiletá se nevinně zeptala, zda jeptišky otěhotněly!

Mnoho otázek rozjímání. Co je to? proč to dělat? Jak to pomáhá? V některých třídách studenti chtěli přemýšlet, tak jsme udělali krátké, jednoduché, dýchání rozjímání. V jedné škole jsem vedl týdeník rozjímání třída. Učitelé poznamenali, že nikdy neviděli své studenty tak tiché.

Divili se, kdo je Buddha? Věřím v Boha? Jedno dítě se zeptalo, jestli ke mně někdy Bůh mluvil (byla zklamaná, když jsem řekl „Ne.“) Měly velký zájem o znovuzrození a karma—jak naše současné jednání ovlivňuje naše budoucí zkušenosti.

Mluvili jsme o sobectví a lásce. Je jednání sobecké, pokud to, co člověk dělá, vypadá navenek dobře, ale jeho motivací je získat něco pro sebe? Co když byla motivace člověka altruistická, ale její činy v tu chvíli navenek nevypadaly jako pomoc druhým? Byla moje motivace stát se jeptiškou sobecká?

Starší studenti se ptali na aplikaci duchovních a etických principů na politiku a sociální nespravedlnost. Li hněv je třeba se vyvarovat, co mohou černoši v Jižní Africe udělat pro zlepšení své situace? Co by se mělo dělat s teroristy? Jaké jsou výhody nenásilí? Museli myslet, když jsem řekl, že někdy musíme jednat důrazně, ale bez mysli hněv. Být trpělivý neznamená být pasivní. Musíme také rozvíjet soucit nejen s oběťmi, ale také s agresory.

Byli překvapeni, když slyšeli, že si více vážím jiných náboženství od té doby, co jsem se je naučil Buddhaučení. Čekali, že řeknu, že moje náboženství je nejlepší a všichni by měli být buddhisté. Ale já ne. Místo toho jsem jim řekl, že je dobře, že existuje mnoho náboženství, protože lidé mají různé sklony a sklony. S pluralitou náboženství na světě mohou lidé najít přístup, který jim vyhovuje. Jakékoli učení, které povzbuzuje lidi, aby neubližovali druhým a pomáhali druhým a byli k nim laskaví – bez ohledu na to, z jaké náboženské nebo filozofické tradice pochází – je dobré učení a my bychom se touto radou měli řídit. Neustále jsem zdůrazňoval, že je potřeba respektovat jiná náboženství a dívat se na význam náboženského učení, ne jen ustrnout ve slovech a myslet si: „Já jsem to a ty jsi tamto. Proto spolu nemůžeme vycházet." Takový postoj vede ke konfliktu a válce.

Je povzbuzující diskutovat o věcech s teenagery, protože jsou přímí a upřímní. Zkoumají nové nápady a zároveň lpět k těm starým. Ale jsou otevření a zvídaví a mě potěšilo už jen to, že je moje povídání přimělo přemýšlet. Nevyhnutelně zazvonil zvonek a čas vypršel, než studentům došly otázky.

Byl jsem také ohromen správci a učiteli nadace English Schools Foundation, protože chtěli, aby byli studenti vystaveni lidem z různých oblastí života. Chtěli, aby lidé mluvili se studenty o světovém míru. Tento otevřený přístup ve školském systému byl tak osvěžující a studenti z toho samozřejmě těžili.

Jak reagovali rodiče na mé návštěvy ve školách? Potkal jsem pár rodičů a byli spokojeni. „Děti se ve škole naučí tolik informací, ale neučí je, jak zacházet se svými emocemi nebo jak vycházet s ostatními. Školy naše děti neučí, jak být laskavými lidskými bytostmi. Učí je, jak podnikat a jak vyrábět jadernou energii, ale ne, jak tyto věci správně používat,“ uvedli. "Vaše řeči je přiměly přemýšlet o tom, jak jejich činy ovlivňují ostatní."

To vyvolává zásadní otázku: co je důležité se ve škole naučit? Osobně jsem vždy cítila (a byla jsem učitelkou, než jsem se stala jeptiškou), že když se děti naučí, jak být dobrými lidskými bytostmi a jak být šťastní a vycházet s ostatními, stejně se budou učit další předměty a budou šťastnější. tak. Koneckonců, měli bychom měřit úspěch v životě podle toho, kolik toho víme a kolik máme peněz, nebo podle toho, jak jsme šťastní a jak dobře vycházíme s ostatními?

Deváťáci po mé návštěvě psali dopisy a kreslili obrázky. Zde jsou některé úryvky:

„Drahý Chodrone, děkuji, že jsi přišel mluvit o buddhismu. Když jsi nám ukázal, jak na to přemýšlet, začaly mě bolet nohy. Řekl jsi to, když jsi začal přemýšlet taky tě bolely nohy. Myslel jsem, že si na to zvykneš, protože to děláš většinou. Opravdu si myslím, že jsi pěkná jeptiška. Děkuji mnohokrát."

"Bylo to velmi zajímavé. Bylo to poprvé, co jsem viděl buddhistickou jeptišku. Myslel jsem, že jsi ta nejlepší jeptiška, jakou jsem kdy viděl. Myslím, že nejlepší je zvířata nezabíjet."

„Svět buddhismu je fascinující. Naučil jsem se, že pokud jste sobečtí a nelaskaví, lidé se k vám budou nevlídně vracet. Takže je nejlepší být laskavý. Líbily se mi tvé šaty. Jsou velmi barevné."

"Nenecháš si narůst vlasy ani se nelíčíš, protože nemusíš vypadat hezky navenek, ale jsi hezký uvnitř."