Být prázdnotou

Když jsem poprvé četl skvělé Srdeční sútra, Zjistil jsem, že mě to zaujalo a zároveň vyděsilo jeho důsledky. Myslet si, že nejsem nic víc než řada agregátů, že všechno, co jsem udělal v minulosti nebo když na to přijde, vede k podmíněným reakcím založeným na falešné představě o „já“ mi běhal mráz po zádech.

Přesto, jak jsem řekl, je to také zajímavé. Člověk by se mohl ztratit při přemýšlení o možnosti změny, kterou prázdnota umožňuje v našich životech. Více často než ne, západní mysl názory prázdnota jako něco, co ztratilo hodnotu nebo podstatu, a proto se tomu nutně vyhýbalo. Na druhou stranu východní myšlení, názory jak pozitivní, tak negativní, obojí hodné objetí.

Prázdnota je skutečně negativní v tom smyslu, že ničí něčí pojetí reality založené na jedinci. Odstraňuje domněnky, které si nosíme o sobě ao světě kolem nás. V tom se ale skrývá i to pozitivní. Učiní nám otevřenou realitu mnohem velkolepější, než si v naší blízkosti představujeme názory, nekonečno v každém okamžiku.

Prázdnota to všechno nechává na nás. Umožňuje nám přestat se vyhýbat, přestat chápat, přestat se snažit žít smyšlené představy, za které si myslíme, že jsme, ale nakonec vzbuzujeme pouze pýchu, egoismus, hněv, žárlivost a všechny další problémy, do kterých se v každodenním životě zapleteme. Umožňuje nám zažít svět a lidi kolem nás, aniž bychom museli zvyšovat svou obranu prostřednictvím diskriminačního procesu.

Přemýšlejte o tom. Čeho se bojíme? Co je to, co se neustále snažíme chránit? Bojíme se zničení sebe sama. Snažíme se ji chránit před jakýmikoli údajnými nebezpečími, která hrozí vyhynutím. Ale pokud jsme agregáty formy, pocitu, myšlenky, impulsu a vědomí, jsme zničeni každým okamžikem. Na jeho místě vzniká nová bytost složená postupně z nejnovější směsi kameniva.

Bohužel s každou novou směsí agregátů se zoufale snažíme tahat s sebou zavazadla toho, co právě minule. Trváme na víře, že ta stará zavazadla jsou s námi.

Fenomenální realita protéká šesti branami oka, ucha, nosu, jazyka, tělo a mysl. Za oknem slyšíme melodii zpěvného ptáka a usmíváme se, přemoženi chvilkovým pocitem ticha a odpočinku. Úzkost mizí, když si vzpomínáme na nějaký minulý okamžik. Možná je to piknik v parku nebo možná vzpomínka na matčinu ukolébavku pro její dřímající dítě.

Potom z další úrovně přichází splachování záchodu. Už ne život potvrzující vzpomínka, ale náhlá připomínka a potvrzení bezútěšného okolí. Už necítíme nutkání se usmát, ale zamračit se, zatnout pěst hněv a frustrace.

Takže, co se změnilo z jednoho okamžiku na druhý? Všechny věci jsou prázdné. Melodie zpěvného ptáka není o nic víc nebo lepší vibračním stimulem pro ucho než splachování. Elektrické signály vystřelující v obrysech mozku jsou vyrobeny ze stejné látky v obou směrech. Nemají v úmyslu nás rozzlobit, zarmoutit nebo potěšit. Tak proč ta změna? Proč máme pocit, že jeden byl dobrý a druhý špatný?

Nakonec to nemělo nic společného se samotným příchozím fenoménem, ​​ale se všemi těmi zavazadly. To zavazadlo Podmínky naše srdce a mysl reagovat impulzivními, někdy nutkavými způsoby, které nám přinášejí potvrzení a negují vše ostatní, co by mohlo naznačovat, že nejsme všichni takoví, jak si sami sebe představujeme.

Nevím. Možná to všechno začíná docela nevinně. „Být“ v konvenčním smyslu světa znamená, že musíme přežít. V rámci toho přežití se musíme naučit, co je příjemné nebo nepříjemné. Dítě pláče, když má hlad. Forma, pocit, myšlenka, impuls a vědomí jsou tam všechny – a je to tak správně. Kdyby tomu tak nebylo, dítě by se možná nikdy nenakrmilo. Proces vypadá tak přirozeně.

Někde však začínáme přetvářet to, co je přirozené a zdravé, v něco jiného, ​​vštěpovat lidské vlastnosti neživému, připojovat vzpomínky k okamžiku za žádným jiným účelem, než za pokračováním klamu, kterému říkáme já. Nakonec uvěříme, že věci kolem nás jsou to, co nás činí šťastnými, smutnými nebo naštvanými.

Zajímalo by mě, jestli samotný proces není jasným znamením, že já nakonec neexistuje. Proč bychom jinak potřebovali tolik promítat do zevnějšku, ledaže bychom se vnitřně drželi pravého já? Minulí mistři zenu to jistě pochopili, proto se kladl důraz na sezení rozjímání. Jaký lepší způsob, jak odhalit klam, než tam sedět a čelit mu tváří v tvář, dokud si neuvědomí prázdnotu samotnou.

Myslím si, že když začneme pociťovat prázdnotu toho, co to je, zjistíme, že máme také větší pocit odpovědnosti. Zjišťujeme, že jsme nuceni nechat vinu za naše myšlenky, pocity a činy na vlastním prahu, místo abychom obviňovali všechno a všechny ostatní ve světě kolem nás. Moje svraštělé obočí za to nemůže záchod. Jsem to já. Když se mi to nelíbí, musím to být já, kdo změní kondici. Když se vzdáme obrazu, který jsme tak horlivě střežili, když se vzdáme falešného pocitu kontroly, který cítíme, že potřebujeme nad světem, svět se mění mílovými kroky.

Zenový mistr Dogen nám říká ve Fukanzazengi (Univerzální podpora principálů Zazen), "Cesta je v podstatě dokonalá a vše prostupující." Dále nás však varuje, že pokud se objeví nejméně sympatie nebo nesympatie, mysl se ztratí ve zmatku. Proč? Protože naše libosti a nelibosti jsou samým materiálem klamu, soustředěného na já, které neexistuje kromě vytvořených vrstev naší vlastní mysli.

Tyto vrstvy neslouží jinému účelu, než aby nás oddělily od jednoty sdílené všemi bytostmi na celém světě. Udržuje nás to izolované v našich vlastních malých světech, milující pouze sebe a to, co nás činí šťastnými.

Soucit s bližními je nemožný, vidíme-li se nějak odlišní. V první řadě v slibuje u každého buddhisty je to, ať je všech bytostí jakkoli nespočet, my slib aby je všechny zachránil. Z toho vyplývá, že spásy nemůže nikdy dosáhnout jednotlivec sám. Je to skupinové úsilí, které od každého z nás vyžaduje, abychom se vyprázdnili, překonali představy a starosti o sebe a přijali jednotu, která se nachází v prázdnotě, o které se mluví v Srdeční sútra.

Může být uklidňující myslet si o sobě, že máme nějaký trvalý charakter s minulostí, přítomností a budoucností. Může nám to dodat sebevědomí věřit, že jsme pevně zakotveni v realitě a porozumění konvenčnímu světu kolem nás. Ale, jakou energii to bere! Každý okamžik je stráven v marné snaze potvrdit nemožné, vždy nám brání vidět, co tam skutečně je.

Odevzdat se, odhodit zavazadlo a dovolit si být prázdný, v konečném důsledku neguje utrpení vyvolané naším vytvořeným obrazem sebe sama. Jakmile je svět prázdný, je mu umožněno, aby mohl plynout, aby mohl být zažíván ve všem divu, jakým skutečně je. "Perfektní a vše prostupující," říká nám mistr Dogen. Možná je čas vzít ho za slovo a pokračovat.