Hatmatilka

Když se moje pero setkává s papírem, nejsem si jistý, co mám říct. I když mám témata lidí, míst a věcí, která jsou základem emocí, které mě v současnosti ovládají. Cítím však, že v melancholii, která je mým společníkem, je něco hlubšího. Existuje základní aspekt, který zdokonaluje smutek, který je součtem mé existence.

Možná je to proklamace světu nebo možná jednoduše mně. Deník? Úvodník? Budou to číst masy, nebo to prostě vyhodím jako tolik odpadu? Možná bude jiná zmučená duše schopna porozumět mé řeči nebo možná přijde někdo, kdo má tušení, že mi rozumí, a vysvobodí mě z mé nevědomosti. V každém případě jsem si jistý, že právě v psaní tohoto blábolu mám najít svůj lék.

Jako horečka, horko a zima, pocity procházejí mou bytostí. Stabilita je mýtus.

Nevěřím, že existují odpovědi na velké otázky života. Možná i ty malé dotazy jsou pro pravdu navždy cizí.

Zdá se, že odpovědi jsou vlastně jen něčí názor. Ať už kolektivní nebo nezávislé, pokud závěr otázky stačí k vyhlazení drsných vln duše a mysli, pak je závěr považován za svatý. Ach, jak se chopíme čehokoli, co by mohlo odůvodnit naši radost. Nebo náš smutek.

Dívám se na vnější svět přes nepatrnou tabulku z plexiskla. Dívám se dovnitř skrz okno z barevného skla své duše. Zkreslení obou je proměnlivé.

Nemusím spát, abych snil. Ani spánek není nutností pro noční můry.

Cítím pocit sebe sama, který je ohromující. Proč jsem tak jiný? Proč musím být ve svých myšlenkách tak sám? Občas toužím po normálnosti. U jiných považuji jejich životy za sterilní. Jsou vězni své samolibosti. Snaží se pouze dokončit den po ruce a umístí je o 24 hodin blíže smrti. V tomto ohledu jsme možná stejní.

Jsme tak neschopní vyjádřit své skutečné pocity, že bychom odsuzovali ty, kteří by se o to pokusili? Nejsme schopni komunikovat kvůli tomuto výsměchu nebo proto, že se bojíme sami sebe? Když poctivě prozkoumáme své pocity, jsme schopni otevřít zcela nový svět, který by nejen obměkčil srdce, ale rozšířil mysl. Přesto soucitnost nahrazujeme srdečností. Spokojíme se s inteligencí nad moudrostí. Naše zanedbávání nedokáže rozpoznat rozdíl.

Moje nenávist byla bezpečnostním mechanismem vymyšleným mým zbitým egem. Ach, jak snadné se zdálo obviňovat ostatní ze své vlastní nehodnosti. Ale moje selhání nezůstanou ponořena. Tvrdošíjně by se stali sebelítostí a moje nenávist by ukazovala na já, které ji zplodilo. Nenáviděl jsem věci, které jsem nemohl mít. Přesto opovrhoval tím, co se dalo snadno získat. Majetek bral jako samozřejmost, jak mi chybělo, když bylo pryč.

Bílý šum mé mysli je téměř ohlušující. Toulání, převlékání, křik. Neustále mění. Stop! Žádný klid, převlékání, převlékání, křik… prosím přestaňte!

Je náš soucit skutečný? Je to něco, s čím se lidstvo před nesčetnými eóny zrodilo? Máme skutečně komponenty pro bezpodmínečnou lásku v naší genetické výbavě? Je to hluboce zakořeněno v naší duši, mysli, svědomí nebo cokoli, co nás morálně a eticky řídí? Nebo možná pravděpodobnější odpověď je, že jsme vytvořili svůj soucit, naši štědrost, abychom vykompenzovali naše minulé zlo. Starost o naše sousedy by mohla být jen naším způsobem, jak vyvážit misky vah, abychom se ze sebe nemuseli cítit tak špatně. Nevyjadřuje to také úroveň nadřazenosti? Že bych vám udělil tento malý akt laskavosti z lítosti nad stanicí, kterou držíte. To tě nějak staví na úroveň, která je pode mnou. Že jsem fyzicky, emocionálně nebo mentálně lepší než vy kvůli překážkám, které před nás jako jednotlivce v tomto životě byly nebo nebyly postaveny. Můj názor není odpověď. Vaše odpověď není konkrétní. Obojí je uspokojivé, pokud to nikoho jiného nezajímá.

Kdo je bůh, kterého uctíváš? Představujete si ten drahokam v lotosu, který se vynořil z kalného dna bazénu? Jsou vaší vyšší mocí peníze, které si tak zoufale přejete získat a uložit, abyste si uvědomili, že nikdy nebudete mít dost peněz? Možná toužebně zbožňujete amfetamin, který vám proudí v žilách, když vám v uších duní sirény. Organizované náboženství nás nedokázalo vrátit do zahrady. Zdá se, že naše vyhnání z ráje bylo trestem smrti. Možná jsme to my, kdo propadl náboženství. Ve jménu Alláha prší z nebe masové vraždění. Ve jménu Boha a země bude osa zla zničena. Vybraní lidé vládnou obyvatelům své země železnou pěstí, naprosto bez výčitek svědomí. Proč? Protože Bible nám to říká. Kde je Ježíšova láska a odpuštění? Kde je soucit a vyrovnanost Buddha? Vše, co vidím, je hněv Boží a blesk Dia. Prostřednictvím všech našich modliteb a technologií musíme ještě vytvořit lidstvo, které je humánní.

Moje svědomí křičí. Iluzivní osvícení vede k zoufalství. Smrt nelze najít, ale nikdy není daleko. Smrtelnost je znovuzrozena, aby vytvořila další utrpení. Zběsile hledáme lék na nemoc, kterou jsme zplodili. Spokojenost v přítomnosti je potlačena budoucností. Budoucnost je zase zničena hanbou minulosti. Sám, mluvím sám se sebou.